neděle 26. listopadu 2017

Recenze: Trilogie Zahradnictví – Jaká je celková bilance projektu?

Závěrečný díl Hřebejkovy trilogie, Zahradnictví: Nápadník, má po premiéře a je tedy třeba zhodnotit – jak celý sebevědomě vyhlížející projekt dopadl?


Dvě věci pánům Janu Hřebejkovi a Petru Jarchovskému upřít nemohu – ambice a dobrou pověst. Je tedy do velké míry pochopitelné, že když tihle dva tvůrci přišli na Státní fond pro podporu kinematografie a s velkou pompou představili svůj ambiciózní plán na natočení trilogie předcházející jejich nejúspěšnějšímu filmu, Pelíškům, všichni si představovali, že půjde o českou událost desetiletí.

Není divu, Hřebejk s Jarchovským mají na kontě filmy jak divácky úspěšné (Pupendo, Nestyda…), tak kritikou ceněné (Musíme si pomáhat, Kawasakiho růže…), které se navíc rozprostírají na ploše dvou a půl dekády. V Zahradnictví se měly skloubit obě tyto polohy – spojitost s dodnes obrovsky populárními Pelíšky měla zajistit komerční úspěch, ambiciózní koncept a osobní angažovanost Jarchovského (jde o volně převyprávěné osudy jeho rodiny) zase zájem odborné kritiky. Na to slyšela i v českém kontextu progresivní produkční společnost Fog’n’Desire vedená Viktorem Taušem. Během necelých sedmi měsíců tak letos kina navštívili postupně Rodinný přítel (27. dubna), Dezertér (28. září) a Nápadník (16. listopadu).

Jak asi velká část populace tuší, nějak to nedopadlo ani s komerčním, ani s kritickým přijetím filmu. V této bilanci trilogie se pokusím shrnout jak své osobní stanovisko k problematické trilogii, tak obecný kritický konsensus a celkovou návštěvnost filmů v kinech (v případě Nápadníka návštěvnost za první týden v kinech).

Obecná shoda? Nevyšlo to…


Začněme v obecné rovině. Velmi nerad se odvolávám na čísla z Česko-Slovenské filmové databáze, ale jelikož v Česku neexistuje platforma podobná Rotten Tomatoes, není v tomto případě zbytí. Celá trilogie se pohybuje na ČSFD v modrých číslech s tím, že nejhůře je na tom sice první film (55%), ale dovolím si tvrdit, že s časem postupujícím od premiéry zbylých dvou dílů se to přeci jen srovná a všechny filmy budou mít maximálně okolo 60%. Největší problém těchto čísel ale je, že jsou zprůměrována z velmi malého počtu hodnocení. Rodinný přítel má téměř dva tisíce hodnocení, ovšem zbylé dva filmy se ještě nedostaly ani přes pět set. O čem to vypovídá?

1) Moc lidí obecně Zahradnictví nevidělo.
2) I ta hrstka, která navštívila první díl, se na další dva do kina jednoduše neobtěžovala.
3) Ani v širších diváckých kruzích nejenže nepanuje nadšení, ale spíš negativní šeptanda, která sice filmy vyloženě nezatracuje, ale k doporučení má taky daleko.

Česká filmová kritika byla samozřejmě také poměrně nelítostná. Kamil Fila prohlásil, že se „Hřebejk zapomněl v minulosti“, František Fuka označil Nápadníka za „nejlepší díl trilogie, ale stále ne dobrý film“, Martin Svoboda zase tvrdí, že Dezertér je „film špatný ve všech ohledech“. Nicméně komerční selhání filmu podle mého názoru tvůrci nemohou svalovat na špatné recenze a kritiky. Koneckonců, zrovna u české kinematografie opravdu neplatí přímá úměra „špatné kritické ohlasy = nízká návštěvnost“. Problémy je třeba hledat ve zmíněné šeptandě, v diváckých očekáváních a dost možná i v reklamní kampani jako takové.

Osobně jsem očekával, že minimálně první díl trilogie, Rodinný přítel, bude po stránce návštěvnosti jednou z velkých událostí českého filmu v letošním roce. Populární autorská dvojice Hřebejk-Jarchovský, herecké obsazení včele s Aňou Geislerovou a Ondřejem Sokolem, atraktivní dobové zasazení do druhé světové války a především – v reklamní kampani do poslední kapky vytěžený fakt, že jde o prequel Pelíšků. Realita byla bolestivější, než asi kdokoliv očekával. Návštěvnost jen asi 95 tisíc diváků je třetinou toho, kolik lidí navštívilo rychlokvašky typu Všechno nebo nic či Špunti na vodě. Jan Svěrák možná mířil s Po strništi bos ještě výš, ale stále dosáhl návštěvnosti téměř půl milionu lidí, což je podle mě číslo, ke kterému mířili i Hřebejk s Jarchovským. A šeredně se jim to nepovedlo, ovšem při pohledu na výsledky druhého dílu najednou Rodinný přítel vypadá jako relativní úspěch. Dezertér za první víkend nalákal do kin pouhých 22 tisíc platících diváků a v úhrnu skončil na nějakých padesáti tisících. Obě čísla jsou téměř poloviční oproti prvnímu dílu. Takový pokles lze vysvětlit jen velkým množstvím diváků zklamaných z jedničky.

Fakt, že ani Nápadník není kdovíjakou diváckou událostí, asi nikoho moc nepřekvapí, nutno ale dodat, že k dalšímu poklesu v jeho případě už nedochází. Naopak, první týden vykazuje návštěvnost 26 a půl tisíce diváků, což je nepatrný krok vpřed oproti druhému dílu. Ve finále ale bude trilogie ráda za to, když se VŠEM TŘEM FILMŮM DOHROMADY napočítá přes 200 tisíc diváků. Tři filmy, které předcházejí dost možná nejpopulárnějšímu českému porevolučnímu filmu vůbec. A společnými silami se nezmůžou ani na polovinu toho, co do kin přilákal v tuto chvíli nejnavštěvovanější český film letošního roku, tedy už zmiňované Po strništi bos…

Můžeme si samozřejmě zaspekulovat, co za takovým selháním vězí. Bude to pravděpodobně souviset s horizontem očekávání publika, které i díky přespříliš rozverné reklamní kampani zkrátka očekávalo nové Pelíšky. Přitom minimálně první dva díly Zahradnictví jsou poměrně temné a depresivní dobové filmy, které neřeší zrovna veselá témata. I Pelíšky jsou do velké míry tragikomedií, ovšem v případě Rodinného přítele a Dezertéra slůvko komedie výrazně ustupuje do pozadí předponě tragi-. Nemíním ovšem podceňovat českého diváka do té míry, že by ve chvíli, kdy dostane místo lehce stravitelné zábavy trochu náročnější pokoukání, kolem sebe začal dštít síru a odrazovat od návštěvy kina každého, koho potká. Na lehce klamavou reklamní kampaň tak lze shazovat nepříliš uspokojivou návštěvnost prvního filmu, nikoliv ovšem razantní pokles diváků v případě druhého. Lidi zkrátka často poznají, že se něco nepovedlo. A ve chvíli, kdy si řeknou, že by s tím měli do konce roku ztrácet v kině čas ještě dvakrát, je docela jasné, že buď zůstanou doma, nebo si zajdou na něco jiného. Divácká očekávání, lákání na něco, čím film ve výsledku není, špatné ohlasy jak diváků, tak kritiků a skutečně nevalná kvalita – to už je slušná várka důvodů, které mohou vysvětlovat, proč je ze Zahradnictví místo nejnavštěvovanějších filmů roku kasovní zklamání.

Trilogie Zahradnictví, aneb Proč Česko potřebuje dramaturgy


Jedním z mála kritiků, kteří po premiéře Rodinného přítele film okamžitě nezavrhli, byl Radomír D. Kokeš a já s ním tehdy v mnoha ohledech souhlasil. Možná proto, že mi byl sympatický ambiciózní koncept Trilogie, možná proto, že ve filmu bylo mnoho zajímavých motivů, které zoufale volaly po rozvedení, možná proto, že film opět odhaloval Jana Hřebejka jako schopného režiséra a Petra Jarchovského jako neschopného scénáristu a já Hřebejkovi fandil, ať tenhle souboj vyhraje. Rodinný přítel je zoufale narativně vyprázdněným filmem bez aktivních hrdinů a s neuvěřitelně banálním dějovým obloukem, který je roztažen do téměř neúnosné délky 130 minut a navíc si dovolí vyšumět úplně do ztracena v neuvěřitelně staromódním a scénáristicky hrubě odbytém konci. Přesto, jak právě Kokeš poznamenal, jde o natolik rozháraný film, že člověka po jeho skončení zajímá, zda to bylo způsobeno uměleckým záměrem, či uměleckým selháním. Přičemž díky faktu, že jde o první díl trilogie, může divák doufat, že s dalšími dvěma do sebe jednotlivé věci zapadnou a až v celkovém obrazu všech tří filmů se před námi vyloupne smysluplná koncepce tvůrců.

Platnou se bohužel ukázala druhá varianta. Respektive – po zhlédnutí všech tří filmů divák zhruba tuší, co bylo záměrem tvůrců, zároveň ale vidí, že ten záměr bolestivě nefunguje. Zahradnictví se evidentně mělo žánrově vyvíjet od prvotního MELODRAMATU, přes regulérní DRAMA až po „pelíškovskou“ KOMEDII, která nabídne divákovi ladné přemostění mezi prequelovou trilogií a původním filmem. Problém je už v základním vymezení žánrů. Rodinný přítel nefunguje jako melodrama, protože nedokáže zprostředkovat niterné emoce postav. Jak by to asi také mohl dokázat, když ve filmu naprosto absentují záběry, které dokáží emoce nejlépe zachytit – detaily? Navíc je film až příliš rozkročen mezi expozici tolika postav, že ústřední konflikt mezi citem a povinností je od začátku do konce jen rozmělňován. Ve chvíli, kdy jsme svědky návratu postavy Martina Fingera (alias Jiřího Kodeta z Pelíšků), otevírá se před námi celé spektrum zajímavých témat a zápletek, které z něj jdou vytěžit. Že ani jedna z nich nenastane na konci prvního filmu, by se ještě nějak dalo omluvit (nikoliv způsob, jakým se Jarchovský popasoval s postavou Ondřeje Sokola). Že se s návratem a pozicí už nechtěného otce a manžela pracuje natolik nedůsledně i v dalších pokračováních, to už omluvitelné není.

Dezertér je za mě nejhorším dílem celé trilogie, který je natolik rozpadlý, že pohřbívá veškeré naděje na to, že by ze Zahradnictví ještě mohlo něco důstojného vyrůst. Temné drama muže, kterého zlomily postupně nacismus a pak komunismus, je soustavně rozmělňováno nevkusnými komickými vložkami, nikam nevedoucími scénami, které jsou ve filmu vyloženě navíc, nebo paletou postav, z nichž dobrá polovina by šla bez problémů vystřihnout. Snímek se potácí od jedné nesourodé scény ke druhé, nesedí k sobě nejen jednotlivé pasáže filmu, ale stylově, žánrově a tematicky se nekoncepčně skáče i uvnitř jedné jediné scény. Ve vývoji postav hraje velmi důležitou roli dobový kontext, který ale NEVIDÍME! Tvůrci se nám jej snaží dát dohromady z náznaků, které ale trpí tím, že bez vyjasněného kontextu zkrátka nedávají smysl. A tak je Hřebejk s Jarchovským chytají do spirály, ze které není cesty ven, a oni se tak na konci uchýlí ke stejné berličce jako v Rodinném příteli, jen v ještě větší a bizarnější míře. Roky se přeskakují jednou větou nebo nesystematickou střihovou sekvencí, v časové i kauzální rovině filmu je prakticky nemožné se orientovat. Vrcholem je samozřejmě vývoj postavy Jiřího Macháčka, v němž divák podprahově cítí, že na začátku vývoje byl pravděpodobně nosný nápad, který ovšem scénáristické veletoče ve druhé polovině filmu posílají kompletně do pekel a zbavují původní koncept smyslu.

V případě Nápadníka jsem opravdu doufal, že jeho větší přimknutou k Pelíškům odstaví Jarchovského s Hřebejkem od toho, co se jim daří prznit nejlépe (drama, vývoj postav), a dá jim příležitost prodat jejich nadání pro vtip a dobovou komedii. Film ovšem působí jako potenciálně fajn letní komedie jen asi pět minut, kdy sledujeme prázdniny mladých hrdinů. Jakmile se děj přesune zpátky a dcera v podání Anny Fialové se vrátí k rodičům (Finger, Geislerová), následuje úmorně dlouhá sekvence (subjektivně měla tak dvacet minut), která je celá jen o tom, že se Fialová snaží dostat z domu za svým milým. A opět se dostáváme tam, kde jsme byli v předchozích filmech – katastrofální (nebo spíš žádná?) dramaturgie, která nepozná, kdy je dobré scénu ukončit, humor těžený z toho, že postava Fingera terorizuje celou rodinu (á propos, jak se proboha z toho tvrdohlavého, ale docela sympatického válečného veterána stal ten nerudný Kodet? Vývoj postav asi proběhl mezi jednotlivými filmy, takže jsme jej nemohli vidět…), tentokrát to navíc postrádá jakoukoliv zajímavost i po formální stránce. Postřeh – jednička byla melodrama bez detailu, trojka je komedií bez využití prostoru, protože najednou se zase v detailech a polodetailech odehrává naprostá většina filmu! Nápadník je v udržování kontinuity času a prostoru snad ještě odfláknutější než Dezertér, protože mezi jednotlivými scénami často evidentně uplyne větší množství času a situace postav se musela radikálně změnit, což ale my nevidíme a ani nemáme žádná vodítka k tomu, abychom si to, co se muselo stát, mohli dedukovat. Vrcholem je konec filmu, kde se tvůrci evidentně pokouší o několikanásobný klimax, který ale minimálně ve mně vyvolal (hádám) nezáměrný záchvat smíchu.

Všechny tři filmy dohromady jsou každopádně hodně věcmi, jen ne koherentní a smysluplnou filmovou trilogií, která drží pohromadě. Mohl bych řešit, jako půlka internetu, proč se to kruci jmenuje Zahradnictví, když se v zahradnictví odehrává jen asi půlhodina všech filmů dohromady. Proč se zde neustále odkazuje k Voskovci a Werichovi. Proč je to celé tak tematicky rozhárané a snaží se otevírat tolik dějových linií, když by stačilo z toho přehršle motivů vypíchnout dva, tři, pořádně je rozvést a materiál mohl být o tolik soudržnější a dával by smysl. Ale asi na to už nemám sílu. Do poslední chvíle jsem věřil, že tolik peněz, práce mnoha talentovaných lidí a nutného investovaného diváckého času přece nemohlo přijít vniveč. Po zhlédnutí kompletní trilogie jsem ale došel k závěru, že Zahradnictví je smutnou personifikací současného stavu české kinematografie. Je na první pohled hezké, plné známých hereckých tváří, snaží se o hladivý humor i historický přesah, ale uvnitř je zastaralé, snad na první dobrou a bez pořádné dramaturgie psané a rozpadlé. Kdybych měl nějak číselně ohodnotit jednotlivé filmy, asi by to bylo následovně:

Rodinný přítel – 5/10
Dezertér – 3/10
Nápadník – 4/10


Zahradnictví doporučuji jako do velké míry fascinující studijní materiál toho, jak dramaturgicky rozpadlý film u nás může vzniknout a jít do kin, zároveň jde stále o mimořádně ambiciózní projekt, který pravděpodobně nemá a ani nebude mít v naší kinematografii obdoby, takže z tohoto hlediska jistě stojí za pozornost. Ale jděte do něj jen na vlastní nebezpečí. Já osobně jsem měl po zhlédnutí posledního dílu ze stavu české kinematografie docela depresi.

3 komentářů:

  1. Je to ve světě, nebo u nás, normální natočit trilogii a dát ji do kin během 6 měsíců? To přece ani nejde natočit tři kvalitní filmy, aby byli připravený takhle najednou...

    OdpovědětVymazat
  2. No já si myslím že si Hřebejk u plno lidí zavařil těma svýma politickýma kecama proti Zemanovi. Za mne je to idiot a na jeho filmy teda už nejdu a z okolí vím že to tak udělalo víc lidí. Samozřejmě že kdyby ty filmy byly bomba tak se de ale kvůli téhle trilosračce ho rozhodně podporovat nebudem jen ať jde pěkně ke dnu

    OdpovědětVymazat
  3. Trilogii jsem viděl celou a od začátku jsem byl spíš ten,kterej jí hájil. Od Nápadníka jsem čekal, že se Pelíškům přiblíží nejvíc, ale to se bohužel nestalo. Za mě je to jednoznačně nejslabší díl.
    S odstupem času se nedá než souhlasit s tímhle článkem.
    Na konci Nápadníka jsem měl podobný pocity o naší kinematografii. Neprožíváme zrovna dobrý období.
    Zlatý časy jsou pryč!!!

    OdpovědětVymazat

Děkujeme za Váš názor.