pátek 22. září 2017

Recenze: Kingsman: Zlatý kruh – Matthew Vaughn a jeho první sequel, má divákům co dát?

Matthew Vaughn momentálně určitě patří mezi úzký okruh (Zlatý kruh?) režisérů, jejichž každý film se díky jejich jménu v kolonce režie mění v toužebně očekávanou událost. I já považuji řadu jeho filmů za novodobé skvosty a dlouho jsem na něm oceňoval i fakt, že se naprosto výjimečným způsobem dokáže vyhýbat sequelům svých projektů. Proto mě úplně nenadchlo, když studio Fox oznámilo druhý díl filmu Kingsman: Tajná služba s tím, že režie se opět chopí Vaughn. Ale zase, říkal jsem si, když už se pouští do pokračování, bude ten námět asi velká pecka! Je?

Otázka preferencí a očekávání


První díl byl filmovou událostí, o které se mluvilo téměř všude, dokázala naplnit kina a dnes se na ni vzpomíná už bezmála jako na klasiku (pokud o něčem takovém můžeme mluvit dva a půl roku po premiéře). Což jsem už tehdy roku 2015 moc nechápal, film mi přišel jako derivát Vaughnových předchozích filmů s jednou geniální scénou a zbytkem, který představoval stylově odtočenou, ale poměrně mechanickou parodii na bondovky. Film to byl fajn, ale oproti Ritchieho Krycímu jménu U.N.C.L.E., které šlo do kin ve stejný rok a totálně prošumělo, mi přišel mnohem méně osobitý a zdaleka ne tak hladce pospojovaný a plynoucí. V tomto názoru jsem ale v jednoznačné menšině a nabízí se otázka, nakolik můj názor na první díl ovlivňuje můj pocit z toho druhého. Protože logicky nemám tušení, jak bude Zlatý kruh působit na člověka, který Tajnou službu zbožňuje. V nejlepší tradici hermeneutiky jde tedy o soubor očekávání a předchozích diváckých zkušeností (v tomto případě zkušeností s prvním Kingsmanem), se kterým do kina jdete.

Zlatý kruh totiž jakoby převrátil první díl naruby. Díky tomu, že se může oprostit od řetězů originu, je lépe odvyprávěný a mnohem důsledněji si může osvojovat pravidla bondovek a dělat si z nich srandu. Jako špionážní parodie zkrátka funguje mnohem lépe než jednička a to z jednoduchého důvodu – nezdržuje se výcvikem, nedbá tolik na výstavbu špiónské „mytologie“ (což je ovšem v tomto případě dvousečné), ale jednoduše rovnou šlápne na plyn – úvodní nadupaná akce, po kterém přichází komplikovaná peripetie, hodně cestování, extrémně nadsazený záporák a jeho lehce deformovaný poskok, obleky, hračky, martini… To vše trochu jinak a podle mě sebevědoměji podané než v předchozím dílu. To vše dopomáhá k příjemně hladkému tempu vyprávění filmu, které bez problémů utáhne i na první pohled zbytečně přepálenou stopáž 141 minut. Na druhou stranu tu ale není onen highlight, kterým byla nadupaná kostelní scéna z jedničky. Je to paradox, protože divák si užívá fajnovou parodii, v mém případě víc než jedničku, ale v hlavě mu stále hlodá očekávání něčeho velkého, co by mu pořádně odůvodnilo, proč se Vaughn do té dvojky vlastně pustil. Na scénu/scény, ze kterých bude padat čelist na zem. A pár scén, které jsou buď třeskutě vtipné, nebo mají náběh na to, aby pořádně zacloumaly s diváckými zornicemi, tu rozhodně je. Vzhledem k (záměrné) extrémní nepálenosti, která je dozvukem jedničky a už ji tak nějak automaticky očekáváme, tu ale všechny ty šílenosti divák tak nějak příjme, užije si je a zase hodí za hlavu při čekání na další. Důsledek sequelidity.

Špionážní parodie, nikoliv akční blockbuster!


Trochu mě v souvislosti se zmíněným očekáváním diváků každopádně překvapuje, že i od mnohých relativně poučených kritiků se ozývají nářky, které filmu vyčítají nedostatek akce a v podstatě tlačí Kingsmana do něčeho, co nikdy neměl být – do vod blockbusteru. Pokud jsem koncept od prapůvodu pochopil správně, jednička měla ve své podstatě blíž anarchistickému Kick-Ass než regulérním bondovkám, jejichž měla být dekonstrukcí. Dvojka funguje na stejném principu a její gradace od úvodní akční scény, přes zvraty nabitou střední část prokládanou dílčími špionážními úkoly a menšími šarvátkami, až k nadupanému poslednímu aktu s typicky vaughnovskými kamerovými prostocviky a ladnými přechody od záběru k záběru, mi přišla naprosto dostačující. Jednoduše proto, že jsem neočekával bondovku, ale parodii na bondovky. Kdyby parodie byly stejně velkorysé, jako jejich parodované předobrazy, kde by potom byla ta sranda?

Trochu větší problém představuje (stejně jako u jedničky) nevyvážené balancování mezi humorným a vážným v rovině scénáře. Vaughn vždy zvládne zdánlivě patetickou scénu shodit způsobem, jakým ji natočí, někdy ale ani to nestačí a divák marně čeká, kdy do těch ubrečených replik začne hrát nějaká vypalovačka. A ono nic. V tom je i druhý Kingsman extrémně nevyvážený, protože sekvence, ve kterých se divák popadá za břicho, jsou až příliš často rušeny pasážemi, které se úplně zbytečně snaží hrát na city diváků. Scénář je obecně v tomto případě asi největší problém filmu, protože Vaughn ve spolupráci s Jane Goldmanovou skvěle zvládá jasně ohraničené a brilantně vypointované dílčí scénky, ale pospojovat je do soudržného celku už jim dělá problém. Což se nejvíce odráží na interakci Kingsmanů s jejich americkými kolegy Statesmany. Z konfrontace britské a americké kultury se samozřejmě těží humor jedna radost (sice stereotypní, ale s tím je nutno počítat), nicméně jedna věc je fajnový zdvižený prostředníček star-systému (aneb Channing Tatum u ledu), druhá pak neschopnost pořádně začlenit nové postavy do děje, když už jsou vymyšlené a chytlavě obsazené (Jeff Bridges, Halle Berry). S postavami se tu vůbec zachází extrémně nešetrně, což je jistě tvůrčí záměr, ale všeho je třeba užívat trochu systematicky, což se v tomto případě úplně neděje.

Film mi každopádně v mnoha ohledech imponoval, například v hojnosti a chytrosti, s jakou využívá a tematizuje média (stará i nová), jak důsledně mají tvůrci odpozorovaná špionážní klišé a dokážou ty samé věci humorizovat znovu a znovu stále trochu jiným způsobem, nebo třeba jen faktem, že Taron Egerton mě zdaleka neirituje tolik jako v jedničce (nebo v Orlu Eddiem) a člověk z něj tentokrát dokonce cítí ty správné emoce v těch správných chvílích. Pořád je tu ale ta otázka, co vlastně vedlo Vaughna k tomu, aby film točil. Kromě té skoro půl miliardy na celosvětových tržbách, kterou přisypala do kasičky studia jednička, samozřejmě. Vaughn evidentně rád spolupracuje s Markem Millarem a jeho režijní rukopis je stále svěží, takže se logicky nabízí možnost, že jej látka prostě baví. Vzhledem k pozici, kterou si tvrdě vybudoval, a při vzpomínce na Hvězdný prach, Kick-Ass a První třídu si ale říkám, že tyhle svižné, nadprůměrně zábavné, ale nic moc nepřinášející špionážní srandičky od Vaughna stačí. Zlatý kruh mě v kině bavil, v mnoha ohledech asi i víc než jednička, ale přidaná hodnota tu prostě absentuje. Takže příště už radši jinam, ano, Matthew?

Verdikt


Přijetí Zlatého kruhu se bude u každého odvíjet od jeho vztahu k jedničce. Její neústupní příznivci asi budou zklamáni, pro mě druhý díl přeci jen lépe naplňuje škatulku špionážní parodie, protože si své předobrazy drží blíž u těla, nezdržuje se přehnanými expozicemi, je důslednější v ohýbání žánrových klišé. Byl bych radši, kdyby se Matthew Vaughn věnoval jiné látce? Ano, byl. Jde ale o natolik schopného realizátora, že je těžké si film ve výsledku neužít.

Hodnocení: 7/10


1 komentářů:

Děkujeme za Váš názor.