pátek 28. července 2017

Recenze: Dunkerk - další mistrovské dílo Christophera Nolana?

Christopher Nolan se poprvé pustil do filmu, který je založený na skutečných událostech. Jak se s látkou z druhé světové války popral?

Není sporu o tom, že Dunkerk byl jedním z nejočekávanějších filmů letošního roku. Důvod je jasný, jeho režisér Christopher Nolan si během necelých dvou dekád dokázal vybudovat pověst režiséra, jehož každý film je velká událost očekávaná dlouho dopředu. Na Dunkerk byla široká veřejnost o to zvědavější, že po letech strávených točením batmanovské trilogie a velkolepých a ambiciózních sci-fi podívaných otočil o 180 stupňů a rozhodl se natočit film z druhé světové války. Konkrétně o událostech z jara 1940, kdy se několik set tisíc (nejen) britských vojáků ocitlo v beznadějné situaci na pláži u městečka Dunkerk. Žánr válečného filmu snad od roku 1998, kdy měli premiéru filmy Zachraňte vojína Ryana a Tenká červená linie, neměl natolik prestižního a očekávaného zástupce. Očekávání tedy byla na maximu a na místě byla otázka – ‚Dokáže Nolan prodat své jedinečné vypravěčské schopnosti v na první pohled poměrně usedlé látce?‘

Počátek ve válce


Dunkerk již od počátku nenechává nikoho na pochybách a fascinující filmovou řečí hlásá z velkého plátna, že Nolan je tři roky po Interstellaru zpět. Pokud bych měl ke způsobu, jakým je film vyprávěn, hledat příměr přímo v Nolanově filmografii, musel bych si vzpomenout paradoxně na sci-fi Počátek. Nolan zde opět pracuje na několika (konkrétně třech) časových rovinách s tím, že v každé z nich operuje s jiným časovým vnímáním jak postav, tak diváka. Na plátně tak paralelně sledujeme linii v Dunkerku, která se odehrává na ploše jednoho týdne, linii „civilního loďstva“ vydávajícího se tam zachránit vojáky, která zachycuje jeden den, a linii letectva letícího k Dunkerku, která operuje s plochou jedné hodiny. Zvolený koncept zpočátku vyvolává zmatek, divák se těžko přizpůsobuje jiným časům, které jsou prostříhány za sebe, Nolan ale dokáže prostřednictvím dokonale filmových prostředků postupem stopáže vše perfektně ujednotit. A zmatek v divákově hlavě paradoxně není na škodu, protože je díky němu lépe vciťujeme do stejně zmatených postav na plátně.

Specifický způsob vyprávění na sebe logicky zpočátku poutá snad až příliš pozornosti, režisér má díky němu prostor hrát si s paralelními příběhy na vizuální i audiální rovině a vytvářet působivou mozaiku jen prostřednictvím kontrastních záběrů, které spojuje naléhavý hudební podkres Hanse Zimmera. Zvuková rovina Dunkerku by si zasloužila samostatnou analýzu, prolínají se v ní ruchy s hudbou a mohutný soundtrack hraje v podstatě po celou stopáž filmu. Jde o hodně specifický přístup k hudebnímu doprovodu, a přestože je do velké míry fascinující, jde o jednu z mála věcí, se kterou jsem měl při sledování problém. Celý Dunkerk je prodchnutý naléhavou atmosférou beznaděje a strachu, otázkou však zůstává, do jaké míry je tento feeling způsobený přirozenou diváckou reakcí právě na naléhavý hudební doprovod. Jsem toho názoru, že Nolan je natolik schopný režisér, který by potřebnou atmosféru dokázal navodit čistě obrazem, který berličku v podobě hudby nepotřebuje. To se ale jako diváci v podstatě nikdy nemůžeme dozvědět, protože až na pár vteřin je hudba natolik pevně spjata se zbytkem zvukové stopy, že z filmu prakticky nezmizí.

Fyzičnost, beznaděj, anonymita


Je také otázkou, nakolik bylo potřeba obsazovat film britskou hereckou elitou (Hardy, Murphy, Branagh), když veškeré postavy jsou v Dunkerku anonymizované vojenské typy, které jsou primárně vláčené nevyhnutelnými dějinnými okolnostmi. Což byl ovšem nepochybně Nolanův záměr. Dunkerk nikdy ani neměl být filmem velkých hereckých výkonů, je především filmem velkého režiséra. V té chvíli ovšem dle mého nebylo nutno do něj tyhle herce obsazovat, s neznámými tvářemi by režijní záměr fungoval ještě lépe. Na primárních kvalitách Dunkerku ovšem tohle nic nemění, Nolan se totiž drží osvědčených postupů a stylu.

Dunkerk je tak opět filmem, ve kterém temnota a depresivní bezútěšnost dostávají svou pravou a neředěnou podobu. Přestože si tvůrce dovolí (vzhledem k tématu a dějinným událostem logický) na konci lehký patetický úkrok stranou, Nolanův nový film dokáže po většinu své stopáže přenášet na diváka alespoň ve vzdálené a zprostředkované podobě ty pocity, které zažívali vojáci lapení u Dunkerku. Nepřítel je pro ně naprosto anonymní, v podstatě za celý film neuvidíme jediného Němce. O nic méně anonymní však nejsou ani přátelé, ať už v podobně bezvýchodné situaci nacházející se Francouzi, tak krajané Britové, kteří ze všeho nejvíc touží vrátit se domů. Není čas na navazování vztahů, není čas na přehnané vysvětlování situace. Dialogů je pomálu, jediný širší vhled nám poskytuje postava Kennetha Branagha. Primární jsou pudy, fyziologické reakce, strach, chaos, beznaděj. Fantastická kamera Hoyte van Hoytemy krásně snímá ošklivé, nepříjemné věci a pokud se někdo bál toho, že Dunkerku ublíží přístupnost PG-13, může jakékoliv obavy pustit z hlavy, protože Nolan z ní, podobně jako u Temného rytíře, vytřískal absolutní maximum.

Hodně samozřejmě pomáhá i fakt, že režisér co nejvíc natáčel všechno poctivě v reálných kulisách a s reálnými rekvizitami. Hodně lidí může říci, že v dnešní době pokročilých digitálních technologií už člověk na plátně nepozná rozdíl mezi tím, co bylo vytvořeno počítačem a co je realita. Pokud mezi ně patříte, běžte se do kina podívat na Dunkerk a pak si pusťte třeba válečné scény z Wonder Woman. Vím, není to úplně férové srovnávat realistické válečné drama se stylizovaným komiksem, ale ten rozdíl ve hmatatelnosti dění na plátně a fyzičnosti, kterou z něj divák doslova cítí, asi lépe demonstrovat nejde. Jde o jednu z mnoha věcí, která činí Nolanovy filmy tak výjimečnými a osobně jsem už velmi alergický na rozmnožující se názor, že hype na britského režiséra dospěl do takové míry, že jeho fanoušci velebí vše, na co sáhne, aniž by si to jeho poslední filmy zasloužily. Nolanovy filmy jsou do jednoho výjimečná díla, z nichž každému divákovi nějaké sedne více, nějaké méně, ale to není důvod, proč by člověk jejich výjimečnost nemohl uznat. Kdo dokázal v posledních letech natočit lepší komiksový film? Kdo dokázal za poslední dobu předvést velkolepější sci-fi podívanou?

Kdo dokázal za dvě dekády zajímavějším způsobem ukázat divákům v novém světle (bohužel) skomírající žánr válečného filmu? Dunkerk není revoluční, není ani bezchybný, ale je to FILM s velkým F. Právě proto mám Nolana tolik rád. Jeho snímky dávají mému milovanému médiu smysl, protože v podobě, v jaké je Nolan točí, by nikdy nemohly fungovat v médiu jiném. Dunkerk je filmem pro velká plátna a od Villeneuvových Příchozích bude pravděpodobně prvním filmem, na který si do kina zajdu dvakrát. Protože podobných FILMŮ vzniká jen hrstka do roka.

Verdikt


Hlučné, velmi sebevědomé, vypravěčsky místy zmatené a komplikované, ale s nesmírnou bravurou odtočené válečné mistrovské dílo hodné Nolanova jména. Na velkém plátně podívaná, jejíž obrazy nevyženete z hlavy, a která vám po velmi dlouhé době dá připomenout sílu filmového obrazu jako takového. A taky pocítit hnus a hrůzu války se vší její špínou. Na rozdíl od jiných Nolanových filmů je asi působivá především na první dobrou a druhé zhlédnutí už může nabídnout slast jen čistě z technických důvodů, to ale jeho sílu a kvality nezmenšuje.

Hodnocení: 9/10

2 komentářů:

  1. Přidejte si jeden bod, pokud jste rádi, že Nolan má v dnešní podivné době tak velké koule, že si dovolil neobsadit do hlavních rolí černocha nebo ženu. (viz kritika od Americký deník USA Today) ;)

    OdpovědětSmazat
  2. 9/10? Vojnový film v prístupnosti PG-13 a bez krvi... to je maximum tak na 7/10. A áno, rovnako tak Nolanovi nezabudnem záver Batmana, keď do seba strielali na ulici dve skupinky ľudí a po krvi ani stopy. F A I L

    OdpovědětSmazat

Děkujeme za Váš názor.