Recenze: Snowden - Oliver Stone a nejkontroverznější film roku?

Oliver Stone zfilmoval fascinující životní osud analytika CIA, který odhalil sledovací praktiky USA. Jak to dopadlo?

Režiséru Oliveru Stoneovi se po mnoho let přezdívá „Svědomí Ameriky“. Pro své filmy si totiž vybírá ožehavá témata a projektuje do nich své názory na americkou politiku, etické otázky a další věci, které momentálně hýbou společností. S filmy jako Četa, Wall Street nebo Nixon si jednak získal spoustu fanoušků, zároveň pak i pověst respektovaného umělce s názorem. Se Snowdenem se opět pustil do jemu dobře známých vod politické kontroverze, ta však tentokrát tkví především v samotném námětu, nikoliv v jeho zpracování.

Stone nám totiž předkládá de facto klasický životopisný film. Dobrá, nechronologicky odvyprávěný, s neodmyslitelnou politickou rovinou (která je teď po amerických prezidentských volbách ještě ostřejší), ale v jádru filmu je jednoduchý životopis o ztrátě ideálů a vzpouře proti systému.
Postavu Edwarda Snowdena (Joseph Gordon-Levitt) ve filmu potkáváme při jeho setkání s novináři, kterým chce v roce 2013 předat přísně tajné informace o odposleších amerických občanů. Během jejich několik hodin trvajícího interview se postupně několikrát vracíme na klíčová místa hrdinovy minulosti. Sledujeme tak jeho pokus dostat se do armády, který nevyjde pro jeho slabou tělesnou konstituci. Následně s ním podstoupíme přijímací testy do CIA, kde si jej oblíbí vysoce postavený „náborář“ Corbin O’Brian (Rhys Ifans). Díky němu Snowden stoupá v hierarchii agentury výš, aby postupně odhaloval čím dál víc praktik, které jsou v rozporu s jeho ideály a možná i principy demokracie jako takové.

Paralelně s profesionální linií filmu sledujeme i Snowdenův osobní život s jeho přítelkyní Lindsay (Shailene Woodley). Je skvělé, že ta tu není jen pro nějaké odlehčení, nebo povinnou romantiku. Stone tuhle osobní linii používá pro nejdůraznější vykreslení hrdinovy změny, jeho rostoucí paranoie, která začíná přelepováním webových kamer náplastí a přejde až k podezření ze štěnic nasazených v domě.

Joseph Gordon-Levitt a skutečný Snowden

Stone toho má k odvyprávění skutečně dost, délka filmu ale nakonec nabobtnala „jen“ na dvě a čtvrt hodiny. Stlačit devět let v tak nabitém životě, jako je ten Snowdenův, na takovou stopáž, je obstojný výkon. Režisér navíc udržuje divákovu pozornost chytrými motivovanými střihy. Pomáhá i dynamická kamera Anthony Mantlea. Ta staví na close-upech a velkých detailech, které občas prokládá leteckými záběry, čímž celý film získává na rozmanitosti. U filmu, který vypráví o neustálém sledování a přísunu informací, je kamera podstatná. Tady se jí daří evokovat pocit určitého voyeurismu, stejně jako Snowdenovu vzrůstající paranoiu jen pomocí několika dobře zvolených záběrů.

Herecké výkony jsou po všech stránkách adekvátní, ale samozřejmě jde především o exhibici Josepha Gordon-Levitta, na něhož je upřena největší pozornost. Jeho výkon mi připomněl proměnu Michaela Fassbendera ve Stevea Jobse. Levitt také není hranému předobrazu moc podobný, ale osvojením dikce, obličejové mimiky a dokonce i barvy hlasu mě dokázal přesvědčit, že na plátně skutečně sleduji Edwarda Snowdena. Ostatní postavy, byť je hrají oblíbení herci (objeví se Zachary Quinto, Tom Wilkinson a dokonce Nic Cage!), fungují především jako katalyzátory vývoje hlavní postavy.

Verdikt

Snowden určitě není nejkontroverznější film roku (což kdysi u Stonea bylo téměř pravidlem), ale je to poctivě odtočený životopis, který se (na rozdíl od tematicky spřízněného filmu WikiLeaks) neutápí v přemíře informací, ale odpovídá především na dvě otázky – kdo byl Edward Snowden a proč udělal to, co udělal. A přestože to dělá nepříliš překvapivým a na Stonea docela krotkým způsobem, dokáže diváka strhnout a zaplnit mu hlavu podnětnými myšlenkami. Což se rozhodně počítá.

Hodnocení: 8/10