pondělí 11. července 2016

TOP 5 Největších filmových zážitků z letošních Karlových Varů

Batohy, vedra střídající se s deštěm, noční pitky u Thermalu, nedostatek spánku a především samozřejmě filmy. Tohle všechno představuje Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech. Letošní 51. ročník byl ve znamení hvězd kalibru Willema Dafoe nebo francouzského „Leona“ Jeana Reno, Křišťálový glóbus za nejlepší film si odnesl maďarský snímek Rodinné štěstí, za celoživotní dílo byla stejnou cenou obdarována Jiřina Bohdalová. Já osobně jsem se letos do Varů dostal pouze na pár dní a třídenní akreditace skutečně neposkytuje dostatek času k prozkoumání všech sekcí, které festival nabízí. Filmů je tu bezpočet a občas je docela náročné brodit se programem a takzvaně oddělit zrno od plev. Co stojí za návštěvu a co ne.

Nakonec jsem za ty tři dny stihl deset filmů, což není žádný zázrak, ale nutno podotknout, že naprostá většina z nich se mi moc líbila a pouze jeden, konkrétně bizarní švýcarsko-francouzské cosi Aloys, bych označil za vyloženě špatný. Pět nejzajímavějších zážitků bych vám pak rád přiblížil v tomto článku.


Retrospektiva Otto Premingera


Jeden z nejzajímavějších tvůrců klasického Hollywoodu, rakouský emigrant a vynikající režisér Otto Preminger měl na letošním ročníku kromě několika jeho důležitých filmů i dokument Preminger: Anatomie filmaře. Já si za svou krátkou návštěvu stihl dát dvě z jeho největších klasik. V karlovarském divadle jsem měl tu čest vidět nejdřív klasický film-noir Laura, který stále zůstává jedním z nejlepších noirů vůbec. Skvěle napsaná a odvyprávěná podívaná diváka neustále nutí přehodnocovat hypotézy, které si o příběhu vytvořil, aby do nich nakonec naprala celkem očekávané, ale o to lépe vyhrocenější finále.

Úplně jiný typ zážitku mi pak nabídla Anatomie vraždy, ve které si James Stewart zahrál cynického právníka, který kvůli penězům obhajuje prokazatelného vraha. Téměř tříhodinové soudní drama mělo tu smůlu, že to byl můj poslední film a hrál se večer. Celý druhý akt jsem tudíž nevyhnutelně prospal, což mě velmi mrzelo, protože komplexnější zobrazení soudního procesu jsem snad ještě v žádném filmu neviděl. Preminger měl ve Varech ještě například válečný Exodus s Paulem Newmanem nebo Muže se zlatou paží, ve kterém si zahrál Frank Sinatra. Jeho další kousky si určitě někdy doplním, za ty dva, které jsem viděl, jsem Varům velmi vděčný.

Paterson – Starý dobrý Jarmusch


Nový film kultovního Jima Jarmusche půjde do českých kin až v listopadu, ve Varech byl ale k vidění už teď a to rovnou v narvaném Velkém sále. To občas dokáže divy. Jarmuschovu tvorbu mám osobně velmi rád a Paterson pro mě byl jedním z highlightů, kvůli kterým jsem do Varů vůbec jel. Příběh mladého Patersona, řidiče autobusu ve městečku Paterson, je opět plný typické režisérovy absurdní poetiky a v příjemně poklidném tempu divákům představuje týdenní rutinu konkrétního člověka, jehož život přes svou obyčejnost stále nepostrádá magické okamžiky. Jen škoda, že tohle všechno už jsme u Jarmusche viděli. Pokud znáte dobře jeho filmy, Paterson vás ničím nepřekvapí. Na druhou stranu, pokud je máte rádi, tak víte, do čeho jdete a pravděpodobně se vám bude stejně líbit. Tak jako mně. Protože i když nepřináší nic nového, stále je natolik příjemně divný a „jarmuschovský“, že mu ve výsledku jen stěží odoláte.

Rocco a jeho bratři ve Velkém sále


Nebudu nic zastírat, z Viscontiho na plátně jsem měl velký strach. Důvodů se sešlo hned několik, především jsem den před projekcí spal jen necelé dvě hodinky, film začínal v 10 ráno a samozřejmě trvá téměř tři hodiny. Dohnání spánkového deficitu na této klasice jsem považoval prakticky za nevyhnutelné. Jenže ve chvíli, kdy se přede mnou vyloupla fantastická rodinná freska s výtečnými herci, (tehdy ještě) progresivním rozdělením do kapitol a naprosto geniální prací s kamerou, jsem neměl na spánek ani pomyšlení. Celé tři hodiny jsem fascinovaně hltal každou obrazovou kompozici a každé netradiční filmařské řešení, kterých je tu skutečně hafo. Nejlepší pak je, že se zdaleka nejedná o nějaký nudný art, kterého jsem se bál. Je to dějem nabitý pohled na život v tehdejší Itálii, který je plný emocí, trochu střižený neorealismem a má daleko do suché popisnosti, do které některé starší italské filmy spadají. Klasika, která si velké plátno zaslouží každým coulem.

Anomalisa a Charlie Kaufman Na Plovárně


Podobné nečekané momenty jsou vždycky kouzelné. Když jsem dorazil do Velkého sálu na večerní projekci Anomalisy, nečekal jsem, že místo toho, aby rovnou začal film, přišel na pódium Marek Eben, pozval k sobě geniálního scénáristu filmu Charlieho Kaufmana a začali spolu natáčet Na Plovárně. Dočkali jsme se ukázek s klasické divnosti V kůži Johna Malkoviche, přesvědčil jsem se, že Kaufman je přesně ten typ podivínského skromného génia, jak jsem si jej představoval, a především jsme si poslechli pár slov o filmu, který jsme všichni měli za chvíli zhlédnout. Což bylo hodně přínosné.

Interpretovat animovanou metaforu o konformnosti současného lidstva je totiž hodně zapeklitý oříšek. Přesto jsem z ní byl naprosto nadšený, dost možná pro mě představovala největší zážitek z letošních Varů. Famózní animace, která propojuje loutky a 3D obličeje postav, magický realismus, který propojuje ty nejobyčejnější životní situace s psychedelií ála Kaufman, pro animák netypický způsob snímání… Anomalisa je anomálií nejen mezi animovanými filmy. A je skvělá.


Páteční finský dvojprogram


Nejen americkou kinematografií živ je karlovarský divák. Proto jsem si první polovinu pátku naplánoval hned dva finské filmy. A nezklamal ani jeden. Jako první jsem si vystál boxerský snímek Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho, který mi zuřivě doporučoval kamarád. Poeticky obyčejný příběh nejistého boxera, který se zároveň zamilovává a připravuje na boj o titul mistra světa, má daleko ke klasickému sportovnímu příběhu. Zdobí jej přirozené herectví hlavního hrdiny a krásná černobílá kamera. Seversky nevtíravý příjemný zážitek.

Jako další jsem pak konečně zhlédnul hit Karlových Varů z roku 2007, černou komedii Kurz negativního myšlení. Cynický a zatraceně vtipný pohled na to, jak odlišné mohou být cesty k vyrovnání se s tělesným handicapem, možná není nikterak filmařsky objevný, ale zato je úderný jako máloco. Díky krátké stopáži nemá slabá místa, táhnou jej výborní herci a do poslední minuty je nepředvídatelný. Závěrečná citace Lovce jelenů skvěle vystihuje celý film. Je zároveň vtipná, drásavá a nesmírně dojemná.

Všechny zážitky z Karlových Varů se samozřejmě nedají shrnout v jednom článku. Těchto pět mi utkví v hlavě asi nejvíc a jsou to přesně takové momenty, kvůli kterým si nenechám ujít 52. ročník. Protože festival sice uteče až neuvěřitelně rychle (zvlášť při třídenní akreditaci), ale zase nabízí příjemnou jistotu, že za rok se zase vrátí. A pokud jste ve varech letos nebyli a jde vám hlavně o filmy, pak máte šanci v Praze a Brně díky ozvěnám festivalu. Více zde.

A co Vaše zážitky z festivalu?

Foto: MFFKV

1 komentářů:

  1. Za me asi nejvetsi zazitek dokument Tower o utocich odstrelovace v Austinu. Vyborne vizualne zpracovane. Jinak to byla klasika. Spousta kvalitnich, ale taky velice nudnych filmovych kousku...:-D

    OdpovědětSmazat

Děkujeme za Váš názor.