Recenze: Tohle je náš svět – Viggo Mortensen vychovává dokonalé děti mimo civilizaci

Je zábava se na to dívat?

V Karlových Varech člověk vždycky vidí velmi pestrou směsku filmů. Některé jsou divné, některé zábavné. Některé dokážou příjemně překvapit, jiné trochu zklamat. Snímek Tohle je náš svět obsahuje trochu z každé zmíněné charakteristiky.

Už proto, že režisér Matt Ross pracuje se dvěma výrazně myšlenkově odlišnými polovinami, je poměrně oříšek film nějak jednoznačně ohodnotit. Osobně jsem byl nadšený v té první a druhá mě způsobem, jakým hodila zpátečku od předchozího dění, trochu zklamala. Bez problémů si ale dokážu představit, že mnozí jiní diváci to budou mít úplně naopak.

Viggo Mortensen zde hraje podivínského otce šesti dětí Bena, které s manželkou po mnoho let vychovávali zcela odříznuté od civilizace. Pod jejich vlivem sice děti získali špičkové vzdělání snad ve všech představitelných odvětvích a díky pečlivému tréninku mají perfektní fyzickou kondici, zoufale jim ale chybí zkušenosti v interakci s okolním světem. Ve chvíli, kdy jejich matka, která dlouhou dobu trpěla depresemi, spáchá sebevraždu, se ale spolu s otcem vydávají na její pohřeb. A jejich dosud ničím nezkažený pohled na svět se nevyhnutelně mění.

Dvě až příliš kontrastní poloviny

Tvůrci zvolili poměrně nekompromisní přístup ke zpracování daného tématu. Zbytečně se nesnažili najít nějaký konejšivý balanc, který by jednak chápal přístup hlavního hrdiny k výchově dětí a na druhou stranu by nevyhnutelně poukazoval na jeho nedostatky a možné tragédie, které z něj mohou vzejít. Nic takového. Příběh místo toho utíká od extrému k extrému. Od bezprecedentní oslavy alternativního způsobu života a odsuzování jakékoliv společenské přetvářky až k upřednostňování konformity a tradičních hodnot, které jsou ve svých základech neotřesitelné a touží po nich jak Benovy děti, tak on sám.

V tom tkví hlavní problém filmu, který kvůli tomu zákonitě působí hrozně nesourodě. Divák má po jeho skončení pocit, že tvůrci vlastně ani pořádně nevěděli, co přesně jím chtějí sdělit. Jenže film má obrovskou výhodu v tom, že si po celou stopáž udržuje určitou jiskru, která jej činí sympatickým. I přes svou názorovou nevyhraněnost je zkrátka natolik provoněný poctivou feel-good atmosférou (mnohokrát jsem si vzpomněl například na Malou Miss Sunshine), že mi bylo mnohem milejší se na něj jen s poklidným úsměvem na tváři dívat, než abych na něm hledal chyby. Které tady bezpochyby jsou, ale člověk je pro výsledný pocit rád přehlédne.

Jde vlastně o takový Útěk do divočiny naruby. Místo z civilizace se zde utíká ke konformitě, od života spjatého s přírodou na prestižní univerzity a do luxusních domů. Samozřejmě zjednodušeně řečeno. Ale pokud se vám nechce být mermomocí hrozně moc velký hipster, který je apriori proti všemu, co považuje za mainstream, možná tu zmíněnou „zbabělou“ zpátečku filmu odpustíte. Už pro fajnový soundtrack, do jednoho naprosto úžasné děti (kde sebrali tolik přirozené mládeže?!) a opět skvělého Mortensena, jehož Ben se snadno mohl proměnit v nesympatickou a nefunkční karikaturu, ale zkušený herec z něj dokázal vyždímat možná problematickou, ale o to charismatičtější figuru. Ať už vás každopádně Tohle je náš svět znechutí, nadchne, nebo alespoň decentně potěší jako mě, rozhodně minimálně stojí za vidění.

Verdikt

Feel-good podívaná s problematickou druhou polovinou, skvělými herci a atmosférou, která se výborně hodí do prosluněného léta. Malý film s velkým srdcem, které je možná trochu nerozhodné ohledně svého myšlenkového směřování, ale stejně by byla škoda jej v kině vynechat.

Hodnocení: 7/10