neděle 31. července 2016

Téma: Letní filmová škola představila Ivana Passera, PoV filmy a mnoho dalšího

42. ročník Letní filmové školy v Uherském Hradišti je za námi. Pro mě osobně festival trval pouhé čtyři dny, i tak jsem ale od pátku do pondělka stihl nasát velkou část jeho atmosféry, prozkoumat jednotlivé sekce a především být smutný z toho, že nemám příležitost si jej užít celý.
Ze vskutku bohatého programu jsem stihl výživných devatenáct filmů (ovšem vzhledem k tíživému nedostatku spánku jsem všechny neabsolvoval celé v bdělém stavu), navštívil jsem přednášku Tomáše Baldýnského o psaní dobré komedie a neopomněl nějaké to dobré jídlo a pití. Letní filmová škola by však přeci jen měla být primárně o těch filmových zážitcích. Co se mi zapíše do paměti nejtrvaleji?

Sekce „Point of View“


Má rád progresivní filmařská řešení a netradiční způsob zachycení příběhů na stříbrném plátně. Proto byla sekce filmů z vlastního pohledu jednoznačně tou nejnavštěvovanější z mé strany. A jako všechno v životě, tak i ona měla své světlé i temnější stránky.

K tomu horšímu bohužel musím zařadit nedávného Hardcore Henryho. Konceptu videoherní FPS převedené do filmu se tvůrci pevně drží od začátku do konce, problém ale je, že daná forma přestane být nápaditá, zajímavá a především zábavná zhruba po deseti minutách. Pak už vás čeká jen otravná atrakce, která navíc nedává prakticky žádný smysl. Zklamala mě i legendární noirovka Dáma v jezeře (1947), která z faktu, že je kompletně vyprávěná z pohledu Phila Marlowa, nedokázala vytěžit prakticky nic zajímavého. A její děj se táhne jako nudle z nosu.

Když už noir, který používá daný koncept, pak jednoznačně Temnou pasáž (1947) s legendární dvojicí Bogart-Bacall. Zde je pohled z očí hrdiny mnohem lépe využitý a hlavně má jednoznačné dějové opodstatnění. Méně PoV, ale ještě více filmařského kumštu pak obsahuje Šmírák (1960) Michaela Powella, znepokojivý snímek o kameramanovi vraždícím ženy je pro mě suverénně nejsilnějším zážitkem letošního ročníku LFŠ.

Pozici traumatizovaného psychopata jsem převzal ještě ve filmu Maniak (2012), který pohled z vlastních očí využívá téměř po celou stopáž. A přináší fyzický, velmi nepříjemný zážitek, na který se bude těžko zapomínat. Elijah Wood se zde posunul skutečně výrazně daleko od Froda a kamarádky mi nebyly dvakrát vděčné, že jsem jim film doporučoval.

Retrospektivy Ivana Passera a Rogera Cormana


Z dalších sekcí jsem toho zdaleka tolik nestihl, bohužel. Od legendy československé nové vlny i amerického brakového krále jsem si tak dal jen po dvou filmech, dané ochutnávky mě ovšem zvládly bez problémů navnadit na případný další nášup.

Od Passera jsem si poprvé na slavnostním zahájení vychutnal legendární Intimní osvětlení (1965), které doplnil krátký film Fádní odpoledne (1964). Formanovská neherecká trapnost mi osobně moc nesedí a Passer ji používá hodně, ovšem zároveň má obrovský cit pro obrazovou poetiku, kterou mě jeho novovlnný zázrak zaujal a bavil. Mrzí mě, že jsem poté nestihl jeho americké (a podle kamarádů moc dobré!) filmy jako Zákon a nepořádek (1974) nebo Cutterova cesta (1981). Poslední den svého pobytu na festivalu jsem se ovšem obrnil posledními zbytky sil a vydal jsem se na jeho televizní životopis Stalin (1992). Ten byl možná až příliš klasický na to, aby zvládl po celou svou vydatnou stopáž nenudit, ovšem minimálně fascinující herecký výkon Roberta Duvalla rozhodně stál za vidění.

I Roger Corman je fascinující filmařskou osobností. Producent a režisér má na svém kontě neuvěřitelné množství filmů, především brakových, producentsky se pak na tomto poli činí dodnes. Na LFŠ měli návštěvníci možnost vidět jeho krvavé lahůdky jako Útok krabích monster (1957) i vážněji míněné filmy typu volné adaptace Edgara Allana Poea Jáma a kyvadlo (1961). Osobně jsem si Cormanem celý festival orámoval, první film, který jsem v Hradišti viděl, bylo dystopické béčko Cesta gladiátorů 2000 (1975), úplně poslední pak jeho režisérský počin s famózním názvem Plyn aneb Bylo nutné svět zničit, aby mohl být zachráněn (1970). Při prvním zmíněném jsem byl ještě plný energie a výtečně jsem se bavil jak při pokusech o satiru, tak při krvavých stříkancích a přejíždění důchodců. Plyn byl bohužel půlnoční projekce a devatenáctý film ve čtyřech dnech, únava se musela nevyhnutelně projevit. Ten film je ale tak úžasný úlet, že si části, které jsem prospal, nevyhnutelně doplním doma.

Dvě tváře současného českého filmu


I příznivci současné české kinematografie si v Hradišti jistě našli vyžití. Měli příležitost si na plátně vychutnat například výborný Rodinný film (2016), dokument Zkáza krásou (2016) nebo prý také povedeného Rudého kapitána (2016). Jelikož mě momentální stav našeho filmu zajímá, dal jsem si dvojici filmů, které mě zajímaly a nestihl jsem je v normální distribuci.

Tím prvním byla Laputa (2015) od absolventa FAMU Jakuba Šmída. Ta mi ukázala odvrácenou tvář naší kinematografie. Neuvěřitelně chcípácký film s Terezou Voříškovou plyne odnikud nikam, aby z něj stejně nic nevyplynulo. Přesně ten mor debutantských intelektuálů, kteří chtějí do svých filmů vylít všechen životní splín, ale nemají na to dostatek talentu ani prostředků. Šmídův studentský film Neplavci (2011) nebyl špatný, ale Laputa mě přesvědčila o tom, že na celovečerák zatím ten kluk nemá.

Na úplně opačném konci kvalitativního spektra se vyhřívá novinka režiséra Petra Václava Nikdy nejsme sami (2016). Jsem moc rád, že se režisér nedávno oceněný Českým lvem za film Cesta ven (2014) nezasekal na jednom předvídatelném tématu, ale žánrově zamířil zcela někam jinam. Jeho nový film je hlavně ze začátku hodně těžko stravitelný a záleží na každém divákovi, nakolik přistoupí na fakt, že jde především o specifické podobenství, které se k námi žité realitě vyjadřuje spíš v obrazných metaforách, než přímým způsobem. Výsledek ale považuji za jeden z nejzajímavějších českých filmů posledních let a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby s ním Václav ovládl České lvy podobně jako před dvěma lety.

Mnoho sekcí, málo času


Letní filmová škola toho samozřejmě nabídla ještě mnohem víc, z dalších sekcí jsem ale viděl jen útržky, po jednom filmu nebo dokonce žádný. Velkým zážitkem byla projekce klasiky Metropolis (1927) s živou hudbou. Moc jsem si užil britskou černou komedii Šlechetná srdce a šlechtické korunky (1949), která byla uvedena v rámci pocty britskému filmovému studiu Ealing. Byly tu sekce věnující se Shakespearovi, americký nezávislý film a dokonce filipínská kinematografie.
Všechno ale člověk stihnout nemůže, tuplem pak ne za čtyři dny. I tak byla Letní filmová škola velkým zážitkem a doufám, že se tam potkáme i příští rok!

1 komentářů:

  1. Na Metropolis jsem se nedávno díval doma a dost jsem se u toho nudil. I když je pravda, že živá hudba tomu asi přidá na atmosféře. :)

    OdpovědětSmazat

Děkujeme za Váš názor.