TOP 5: Nejlepší české filmy roku 2016

Neřekl bych, že jsme u nás svědky zrodu nějaké nové nové filmové vlny. Přeci jen, jednotliví zajímaví tvůrci, kteří se v posledních letech objevili, nemají mezi sebou moc konkrétních tematických či stylových styčných ploch. Není ale pochyb o tom, že v české kinematografii se začínají, byť se zpožděním, zjevovat evropské trendy, které dávají vzniknout velmi zajímavým filmům, o kterých se vyplatí psát. A hlavně, na které je radost se dívat. Tady je pět domácích produktů, které pro mě byly loni nejzajímavější.

Rodinný film (r. Olmo Omerzu)

Narozen v Lublani, vystudoval FAMU, zaujal filmem Příliš mladá noc a pak se rozhodl, že si zahraje na Michaela Hanekeho. A stvořil tak jeden z nejsoustředěnějších českých filmů posledních let, který baví už jen svým ironickým názvem, aby při jeho sledování postupně tuhnul úsměv na rtech úplně všem. Skvělá práce s elipsami, nedořečenostmi a symboly, hraní si s perspektivami postav, odtažitý styl, který ale dovede ve správnou chvíli tnout do živého… Rodinný film j důkazem, že i u nás můžou vznikat špičkové filmy, které obstojí v nejsilnější evropské konkurenci.

Vlk z Královských vinohrad (r. Jan Němec)

Problematický epitaf legendárního Jana Němce mě svou stylovou roztříštěností nerozčiloval, nýbrž nepřetržitě fascinoval. Není to možná filmové vyprávění v klasickém slova smyslu, spíš mystifikační portrét jednoho nabubřeného ega, ale pokud jde o ego schopného filmaře, proč by to nemohlo fungovat? A taky že funguje, jen jinak, než kdokoliv očekává. Což na filmech oceňuji především. Recenze

Nikdy nejsme sami (r. Petr Václav)

Mnohem drastičtější, žánrově ukotvenější, ale stále stejně silně autorské jako Cesta ven. Petr Václav se možná mnohým zdá zasekaný nad stálou toutéž sociální tématikou, stylový posun ale mohl nezaznamenat jen naprostý ignorant. A právě ten mě u Nikdy nejsme sami velmi příjemně překvapil a bavil. Do extrému vyhnaná kritika věčné české nespokojenosti, zhmotnění všeho xenofobního a hospodsky ukňouraného, jedna velká noční můra, ze které se člověk rád probudí. Ale ještě dlouho v něm zůstane.

Rudý kapitán (r. Michal Kollár)

A pak že u nás nejde natočit výborný žánrový film. Rudý kapitán je řemeslně parádně odvedenou kriminálkou, která má v podstatě vše, co film tohoto žánru mít má. Špinavá a nepříjemná atmosféra postkomunistické Bratislavy začátku 90. let, zarputilý hlavní hrdina, zamotaný a neprůhledný děj, který zcela záměrně znesnadňuje divákovi rekonstrukci příběhu… Navíc tvůrci konečně pochopili, že známé herecké tváře typu Suchánek nebo Kaiser lze obsadit i proti typu a těžit z jejich hereckých schopností i jinak, než jsme zvyklí. Za více podobných filmů bych byl vděčný.

Učitelka (r. Jan Hřebejk)

Českých Dvanáct rozhněvaných mužů? No, do toho mají Hřebejk s Jarchovským daleko, jejich divadelní konstrukce se totiž občas otřásá v základech kvůli topornému herectví a přílišném lpění na komplikované vyprávěcí formě. To však nic nemění na tom, že zvládli zinscenovat působivé a na poměry naší kinematografie i jejich vlastní tvorby poměrně originální představení, ze kterého v jeho vrcholných scénách mrazí. Když už neustále těžit ta samá témata z naší minulosti, tak alespoň novým způsobem. Jen škoda, že se nepovedlo lépe podložit finálový klimax. Jak říkám, větší sevřenost na úkor originálního narativu by filmu jen prospěla.

Čestná zmínka: Já, Olga Hepnarová (Tomáš Weinreb, Petr Kazda)

Film, o kterém se loni mluvilo asi nejvíc, který se dostal na Berlinale, a který s největší pravděpodobností ovládne Ceny české filmové kritiky a České lvy, mě osobně sice svou až příliš urputnou snahou „být světový“ spíš iritoval, nicméně jde o projekt, který je třeba zmínit. Už kvůli fantastickému hereckému výkonu Michaliny Olszanské a vyhraněnému stylu, který tvoří vesměs statické černobílé záběry bez hudebního podkresu. Film u mě shazuje neujasněný vztah, který tvůrci zaujímají k hlavní hrdince, stejně tak tvůrci se zvoleným stylem neumějí úplně čistě pracovat. Stále jde ale o signál, že česká kinematografie „někam“ směřuje. Jak tahle cesta dopadne, to se dozvíme v dalších letech.

Co z loňské tuzemské tvorby byste doporučili Vy?