pondělí 27. června 2016

Recenze: Den nezávislosti: Nový útok – Vyšla Emmerichovi snaha navázat na dvacet let starou klasiku?

Původní Den nezávislosti (1996) je dnes už nezpochybnitelnou klasikou. V televizi se i u nás protočí minimálně jednou do roka, svou naivní sci-fi estetikou připomíná mladší generaci trikově přelomová 90. léta a pro ty, kteří měli tu čest vidět jej v kině, představuje nostalgickou vzpomínku na dobu, kdy se blockbustery nadupané digitálními efekty teprve začínaly ucházet o přízeň diváků a dokázaly udivovat posunutím filmových speciálních efektů na novou úroveň. Film byl jedním z největších hitů celých devadesátek, společně s Mizery (1995) a Muži v černém (1997) etabloval Willa Smithe jako jednu z předních hollywoodských hvězd a zároveň ukázal, že téma mimozemské invaze může být s dobrou propagací a dobrým tvůrčím týmem doslova zlatým dolem. Po dlouhých dvaceti letech od premiéry prvního dílu teď režisér Roland Emmerich přichází s pokračováním. Ale dá se vůbec po takové době celý koncept ještě někam posunout? A může Den nezávislosti: Nový útok navázat na úspěch svého předchůdce?

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky


Moje stručná odpověď by zněla prostě: Ne. Na dalších řádcích se pokusím shrnout důvody, proč je podle mě nový Den nezávislosti špatným filmem a kde udělali jeho tvůrci největší chyby.

V první řadě, zcela dle očekávání, se Emmerich nechal strhnout známou poučkou pro každé pokračování – všechno musí být dražší, větší a opulentnější než minule. Zatímco loňský Jurský svět, který taktéž navazoval na megahit 90. let, dokázal tuhle skutečnost vtipně tematizovat a tím svou honbu za velkolepostí částečně omlouval, tady se tvůrci chytili do pasti a jejich snaha o co největší měřítko jim absolutně nevychází. V ději se posouváme taktéž o dvacet let dál, na oslavu výročí 4. července. Ten už není jen Dnem nezávislosti, ale také dnem vítězství nad nepřátelskou mimozemskou civilizací. Lidská technologie se díky práci s tou mimozemskou znatelně vyvinula a celé lidstvo se snaží být připraveno pro případ, že by došlo k dalšímu útoku. Ten se samozřejmě nevyhnutelně blíží. A pokud na celém filmu alespoň něco funguje, je to atmosférický a tajemný začátek. Spolu se starým známým vědcem Davidem postupně zjišťujeme informace o novém nebezpečí, které Zemi čeká, zároveň se seznamujeme s tlupou postav. Některé si pamatujeme z jedničky (prezident Billa Pullmana, Davidův zmatený otec), některé jsou nové. Všichni dohromady pak budou muset čelit útoku, který dalece překonává ten předchozí.

V práci se všemi těmito postavami pak tkví i jeden z velkých problémů celého filmu. Zaprvé – hrozivě tady chybí tahoun typu Willa Smithe. V mladé generaci máme místo něj syna jeho postavy z jedničky (Jessie Usher) a nevýrazného Liama Hemswortha, přičemž ani jeden z nich nemá dost charismatu na to, aby si člověk jejich postavy skutečně oblíbil. Zadruhé – Jeff Goldblum i Bill Pullman jsou pořád dobří herci, ale ani jeden z nich nemá dost prostoru a v Pullmanově případě si tvůrci evidentně moc nevěděli rady s tím, jak jej do děje zapojit. Zatřetí – i když některé postavy třeba mají nějaký potenciál (například africký zabiják mimozemšťanů se dvěma mačetami), všech těch charakterů a dějových linií je tak moc, že se na ně stejně pořádně nedostane. Děj neustále skáče z postavy na postavu, ty defilují mezi lokacemi naprosto nesmyslně a divák má ve všem tom zmatku velký problém s orientací. Už dlouho se mi u podobného projektu nestalo, abych se tolikrát ptal sám sebe, kde se vlastně kdo nachází a jak se tam dostal.

Podobně zmatená je i práce se zmíněným obrovským měřítkem. Celý děj se kromě Země odehrává i na Měsíci, katastrofa by měla působit opravdu globálním dojmem a destrukce by pak měla být přímo ohromující. Jenže ve filmu zabere cesta z jedné lokace do druhé jen několik minut a smrt miliard a zničení obrovských metropolí tu zjevně nikoho moc netrápí. Což je velký problém, protože lhostejný přístup postav přešel po chvíli i na mě a v podstatě jsem o dění na plátně ztratil zájem.


Drahé a akční neznamená zábavné

O to větší škoda pak je, když na filmu člověk od začátku vidí, že Emmerich stále umí natočit velkolepou podívanou a nechat na plátně vidět peníze, které se do této velkorysé podívané investovaly. Velkých akčních a trikových sekvencí tu totiž je požehnaně. Ale co z toho, když všechny probíhají zhruba stejně a nějaké překvapivé řešení nebo originální nápady v nich divák zkrátka nenajde. Destrukce měst po příletu mimozemské lodi jakoby vypadla z režisérova 2012 (2009), nálet stíhaček, který následuje, nenabídne nic oproti prvnímu dílu a veškeré další akční scény jsou už jen přetažené a tím úmornější, čím víc postav je do nich nutno vzhledem k předchozímu ději zapojit.

Emmerichova snaha oživit estetiku prvního dílu se zkrátka úplně míjí účinkem. Máme tu známé postavy, se kterými si ale tvůrci vůbec neví rady. Máme tu odkazy na předchozí díl, ať už prostředím nebo citací celých scén, ale ten pocit falešné nostalgie celému filmu spíš ubližuje. A především vůbec nefunguje to typicky devadesátkové odlehčování velkého sci-fi fláku humorem. Kromě Goldbluma, který se občas trefí, totiž nikomu ty hlášky nejdou přirozeně z pusy, třeba Hemsworth je v tomto směru vyloženě tragický. Zatímco jednička je dodnes vtipná přesně tam, kde vtipná chce být, u Nového útoku jsem se ani jednou upřímně nezasmál. Určitě ne tam, kde to tvůrci zamýšleli.

Celá ta snaha oživovat estetiku něčeho, co už je dávno pryč, se navíc neskutečným způsobem bije se snahou nacpat do filmu i dnešní blockbusterové standardy. Na podlézání Číně si vzhledem k rostoucímu tamějšímu trhu zkrátka budeme muset zvyknout, ovšem způsob, jakým se do druhého Dne nezávislosti snaží tvůrci nacpat snad VŠECHNY minority, je vyloženě trapný. Neměl bych s tím vůbec žádný problém ve chvíli, kdyby to mělo své opodstatnění ve vyprávění. Tady se to ale zkrátka organicky propojit s dějem nepovedlo a ve výsledku to působí jen směšně. Jako v podstatě celý film.


Verdikt


Čekal jsem, že Den nezávislosti: Nový útok bude do velké míry zbytečný film. Ale zároveň jsem doufal, že bude zábavný. Nepovedlo se ani to. Dostali jsme hodně drahý výtažek z kultovní jedničky, který přestane být zajímavý asi po dvaceti minutách, po hodině už je vyloženě otravný a ke konci už jsem byl tak unavený ze vší té rutinní akce a snahy být vtipný, že jsem o dění na plátně úplně ztratil zájem. Což je asi to nejhorší, co se vám u jakéhokoliv filmu může stát.


Hodnocení: 3/10

6 komentářů:

  1. nemůžu úplně souhlasit s recenzí, filmu bych dal tak 6/10, ale musím přiznat, čekal jsem trochu víc... přesto mě to bavilo, hlavně z nostalgie... a viděl jsem mnohem horší filmy, které do kin neměly vůbec jít (London Has Fallen)

    OdpovědětSmazat
  2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětSmazat
  3. Taky nemuzu uplne souhlasit. Jsem z tech kterej byl v kine na prvnim dile a pak ho videl xkrat na vhs. Od druhyho dilu jsem cekal hodne, ale z kina jsem neodchazel zklamanej (ani extra nadsenej). Pruser je kazdopadne humor,kterej fakt vubec nefunguje a mlada generace ktera nepodava extra vykony. Ale... vizualni stranka filmu je podle me hodne pusobiva a pribeh neni z nejhorsich. Pullman a Goldblum me rozhodne potesili. Za me taky 6/10

    OdpovědětSmazat
  4. S recenzí vůbec nesouhlasím. Samozřejmě dvojka je sice horší film, ale i tak důstojné pokračování. Jeff Goldblum i Bill Pullman byli úžasní, jen škoda, že dostali tak málo prostoru.Také bych 6/10 (takový lepší průměr)

    OdpovědětSmazat
  5. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětSmazat
  6. Já s recenzi sohlasím, a maximálně bych temu dal 4/10

    OdpovědětSmazat

Děkujeme za Váš názor.