sobota 20. ledna 2018

Glosa: Proč už České lvy nelze brát vážně?

Začíná to být k smíchu, přátelé…


Začátkem roku jsem si hned v několika článcích stýskal nad tím, že z hlediska české kinematografie byl rok 2017 jedna velká bída. Proto jsem očekával, že nominace na nejprestižnější domácí filmová ocenění budou doménou několika málo alespoň trochu solidních snímků. Co ale česká Akademie na nominačním večeru předvedla, snad překonává i loňskou směšnou dominanci Masaryka (rekordních 12 sošek!), kterou podložila snaha zvýšit prestiž ceremoniálu dvanácti nominacemi pro koprodukční Anthropoid. Paradox tohoto podivného výběru spočíval především v tom, že ročník 2016 byl z hlediska českého filmu až překvapivě silný a urodilo se hned několik skutečně kvalitních filmů (Rodinný film, Nikdy nejsme sami, Rudý kapitán…). Letos má Akademie alespoň tu výmluvu, že skutečně moc nebylo, z čeho vybírat. Výsledné nominace ale poukazují nejen na slabou nabídku, ale také na absenci profesionální sebereflexe a potřebu změnit formát cen.

Nominační večer ovládla Bába z ledu Bohdana Slámy s monstrózně působícími 15 nominacemi, 12 šancí na výhru má Svěrákovo Po strništi bos. Potud jde o poměrně očekávaný vývoj, byť rozhodně ne ideální. Průšvihem ale pořádně zavání deset nominací pro ambiciózní, nicméně ve výsledku naprosto katastrofální snímek Milada. Artověji zaměřené projekty Křižáček (9 nominací), Kvarteto a Špína (po osmi) cílí spíše na Ceny české filmové kritiky, čtyři nominace ukořistila první část trilogie Zahradnictví. Celých patnáct kategorií je zaplněno devíti filmy, což vybízí k otázkám – opravdu nebylo na výběr nic jiného? Respektive, pokud nic jiného na výběr nebylo, proč proboha držet tradici pěti nominací do každé kategorie, když to pak dopadne takovým způsobem, že Milada má díky slušným produkčním podmínkám deset nominací?

Srovnejte uvodni a tuto fotku. Uz jen prvni pohled ukazuje, jak moc se tito tvurci spolecne zacyklili a uzavreli v sentimentalnim vraceni se k jejich nejvyznacnejsim latkam. Trochu nuda.

Ano, v roce 2017 to opravdu u nás za moc nestálo, přesto bych se velmi přimlouval za to, aby v nominacích nechyběla velmi povedená rodinná pohádka Přání k mání. Minimálně z hlediska stylizace jde v současném českém filmu o jedinečný počin, proto alespoň do technických kategorií rozhodně patří. A podle mě nejen tam. S výborným Všechno bude fajn od Robina Kvapila je to problematičtější, protože snímek nešel do kin, na studentskou Magnesii ovšem být nominován mohl (stejně jako světově oceněné Kdo je kdo v mykologii?). Když pak mohla slovenská, nicméně koprodukční, Špína získat osm nominací, kde jsou filmy Čára nebo veskrze průměrná, v kontextu nominovaných ale relativně vyčnívající Pátá loď?


Málo filmů, mnoho rozsáhlých kategorií


Rozumně uskromněné Ceny české filmové kritiky pochopily, že v současnosti zkrátka česká kinematografie nevyprodukuje tolik skutečně kvalitních filmů, aby naplnila pětimístné kategorie. Lvi to stále zkoušejí, přitom pokud by se zahraniční filmový kritik podíval na České lvy jako na reprezentativní obraz toho nejlepšího, co u nás vzniklo, asi by zaplakal. Patnáct nominací pro Slámu, případně dvanáct pro Svěráka, je klasickým vzájemným plácáním se po zádech mezi filmovými profesionály, kteří oceňují spíš za zásluhy než za reálnou kvalitu nových projektů. Oba dva filmy jsou slušné, nicméně ničím nevyčnívají. Absence Křižáčka, jediného skutečně zajímavého loňského filmu v našem kontextu, v hlavní kategorii je vyloženým výsměchem, tím větším, že o hlavní cenu soutěží Milada.

Pojmenovat největší problém loňské sezóny je vlastně velmi jednoduché – zatímco prověření tvůrci let minulých (Hřebejk, Václav) si vybrali velmi špatné tvůrčí období, mladí a progresivní režiséři (Altrichter, Omerzu, Weinreb) své nové projekty teprve rozbíhají a musíme si na ně ještě počkat.

Udělování výročních filmových cen je každopádně pro každou světovou kinematografii důležitá událost a způsob, jakým posledních pár let fungují Čeští lvi, je tristní, neboť jim chybí skutečná sebereflexe v tom, co se opravdu povedlo (Křižáček), co zklamalo (do určité míry vlastně i ten Sláma a Svěrák) a o čem by se už vůbec nemělo mluvit (Milada). Uvidíme, jak se nakonec ceny mezi jednotlivé filmy rozdělí, pachuť ze zpackaných nominací už to ale zažene jen těžko. Můžeme každopádně doufat, že příští rok bude na kvalitní české filmy bohatší. A že naše filmová Akademie je zhodnotí o trochu lépe.

Osobně si troufám tvrdit, že se ubírání našeho filmu obrátí pozitivním směrem už v únoru – Marek Najbrt příští měsíc odstartuje s Prezidentem Blaníkem a necelé tři týdny poté přijde po dlouhých osmi letech do kin nový film Jana Švankmajera Hmyz. To bych byl velmi překvapen, kdyby nám tato kombinace nevnesla trochu optimismu do žil!

1 komentářů:

  1. Blaník a Hmyz náš film nezachrání!!!!! Chybí originální scénáře!!! Velká škoda, že Petr Kolečko a spol nedostali tolik prostředků na to, aby dodělali Nagano. Ke dvacátému výročí by se film určitě hodil. Podle mě je náš film dost v prdeli. Nemá cenu to nějak s citem obcházet. Prostě v prdeli!!!!!!

    OdpovědětSmazat

Děkujeme za Váš názor.