pátek 12. května 2017

Recenze: Král Artuš: Legenda o meči – Co Guy Ritchie předvedl s artušovskou legendou?

Na přelomu tisíciletí byl považován za jednoho z nejprogresivnějších tvůrců na světě, následně jej málem zničil sňatek s Madonnou, aby se poté rehabilitoval (minimálně po komerční stránce) dynamickou adaptací Sherlocka Holmese. Dva roky zpátky natočil nesmírně svěží špionážní Krycí jméno U.N.C.L.E., teď se zase vrací k blockbusterům s novou interpretací krále Artuše. Jak se mu povedla?


Na první pohled jde o jasný návrat k vysokorozpočtově progresivní „ritchieovině“ v holmesovském stylu, pozorní diváci si ale jistě všimnou, že Ritchie se (s mnohem většími finančními prostředky, samozřejmě) spíš regulérně vrací ke svým gangsterským kořenům. Což člověk po prvních minutách opravdu nečeká, začátek je totiž jeden velký vypravěčský zmat, ve kterém jsou podivně naházené propriety z artušovského světa, nefunkčně se staví mytologie a vztahy postav a vůbec to celé trochu skřípe. Jakmile ale skončí úvodní titulky, ukážou se Ritchieho trademarky v plné kráse. Během brilantně zrychlené (a divácky velmi příjemně nekomfortní) střihové sekvence sledujeme, jak se z osiřelého Artuše stává kápo fantasy bordelu, na ulicích se učí sebeobraně, buduje svou pozici a střádá si do pokladničky poctivě i nepoctivě uloupené zlaťáky. Přiznám se už teď – od té chvíle mě film měl v hrsti. A řekl bych, že kdybych jej viděl tak ve třinácti, byl by to asi film mého života.

Hnané na efekt. Ale funkční efekt


Když už ale má člověk trochu nakoukáno a hlavně je obeznámen s Ritchieho filmy, Artušova výstavba mu může přeci jen připadat trochu předvídatelná. Což nic nemění na její funkčnosti a především na faktu, že v rámci vysokorozpočtových blockbusterů jde pořád o nesmírně svěží přístup. Všechny ty dějové zpátečky, nechronologické vyprávění, slow-motion na nepatřičných místech, výřečné a drzé postavy (ovšem ne drzé v tom uměřeném „starkovském“ stylu, který je dnes všude) mi navíc v rámci jakési nově utvářené fantasy mytologie sedly mnohem lépe než v Sherlocích. Film sice jakýmsi prazvláštním způsobem stojí na základech artušovské legendy, ale vzhledem k tomu, že Warner Bros. z toho chtějí mít velkou značku, ve výsledku toho z ní tady zas tak moc nezbylo. Odmyslete si jméno hlavního hrdiny a Excalibur a z fleku by to mohla být originální záležitost.
Což mi ani v nejmenším nevadí, Artuš, Lancelot a Guinnevra, rytíři kulatého stolu a Svatý grál jsou omletí do takové míry, že Ritchieho podvratná a špinavá interpretace se mi přesně strefila do chuti. Pokud přistoupíte na hru, že vznešený král vede bordel, podplácí královskou gardu, je to tak trochu zmetek a ve druhé polovině místo čestného boje upřednostňuje partyzánské podrazy a rozvrací systém trochu jinak, než byste čekali, čeká vás nesmírně svěží podívaná.

Její mouchy tvoří především příběhové rámce, občasná do očí bijící neoriginalita a nevyužití spousty postav na úkor zběsilého tempa. Takže popořadě – zmatený začátek už jsem zmínil, tvůrci se bohužel úplně nemohou chlubit ani závěrem. Ten představuje generický digitální duel hrdiny a záporáka, který jen utvrdil můj dojem, že předčasným vrcholem filmu byla až „john-woovská“ řezanice v jasně ohraničeném cvičišti. Ta měla styl, nápad i katarzi, což jsou věci, které závěrečné akci bohužel chybí. Co se týče občasných vykrádaček, tady to nejvíc schytal Pán prstenů, ze kterého si občas Artuš vypůjčuje celé záběry i scény. Fakt, že Ritchie vlastně jen variuje postupy svých předchozích filmů, jsem už zmínil výše, ovšem to bych nutně nebral jako negativum, protože tak činí v pro něj dosud neprobádaném žánrovém rámci.

Delší stopáž by nebyla na škodu


U spousty blockbusterů poslední doby si stěžuji, že mají zbytečně dlouhou stopáž, u Artuše zlehka cítím opačný problém. Je v něm načrtnuto mnoho zajímavých motivů, které by stály za rozpracování, a nezlobil bych se, kdyby se jej dočkaly už tady. Potenciálně silná linie povstání, které graduje spolu s tím, jak si hrdina uvědomuje svůj původ, postavení a možnosti, je třeba ponechána pouze v dialozích, mágové jsou omezeni na jednu pohlednou slečnu a spousta postav je buď zbytečně upozaděných, nebo mají nedostatečně vysvětlené motivace pro své konání (v tomhle nejvíc ční Aidan Gillen aka Malíček ze Hry o trůny). Nevím, jestli se film nějak razantněji prostříhával, ale dobrá půlhodinka navíc by Artušovi určitě neuškodila.

Ve stávající podobě má ale film zase neskutečné tempo, které přibíjí do sedačky. A kvůli špičkovému audiovizuálnímu hávu jej rozhodně stojí za to vidět v kině. Nepříliš zdařilá marketingová kampaň, obávám se, způsobí, že film v celosvětovém měřítku propadne, což by mě mrzelo jak kvůli jeho kvalitám, tak především kvůli Ritchiemu. Byl by to totiž už jeho druhý nezasloužený propadák v řadě a druhý film, který by si přitom moc zasloužil pokračování (po U.N.C.L.E.). Tak nedbejte na rozpačité reakce a upalujte do kina, Artuš má své chyby, ale stejně je to kino-nářez jak se patří a film, který si zaslouží velké plátno a Dolby Atmos!

Verdikt


Předpokládaný fail blockbusterové sezóny se změnil v její svěží vítr a vůbec bych se nedivil, kdyby na jejím konci byl jedním z jejích nejsilnějších zástupců. Guy Ritchie udělal z Krále Artuše drzou gangsterku v tradici svých nejlepších kousků a ukázal, že režijní osobitost může jít ruku v ruce i s velkým studiovým projektem. Naivně doufám, že na to uslyší širší divácké skupiny. Já dávám jasně palec nahoru.

Hodnocení: 8/10

1 komentářů:

  1. Souhlasim s tím, že film mohl být delší. Až mi bylo líto, že je konec :-D Jen bych ještě zminil hudbu, ach ta hudba, totalne sedí do scén a ze souboje Artuše s jeho strýcem děla lahodu, která potěší uši i oči :-) za mě 9/10

    OdpovědětSmazat

Děkujeme za Váš názor.