úterý 18. dubna 2017

Analýza: Vývoj a důvody postupného úpadku seriálu The Walking Dead

Atraktivní téma zombie apokalypsy, populární komiksová předloha, produkční dohled Franka Darabonta. Není divu, že z The Walking Dead se rychle stal jeden z nejsledovanějších a nejpopulárnějších současných seriálů. Na poslední série se ale čím dál častěji snáší kritika ze stran recenzentů i fanoušků. Proč Živí mrtví postupně začínají nudit? A jsou víc živí, nebo už mrtví?

POZOR NA SPOILERY, TEXT JE PRIMÁRNĚ PRO FAOUŠKY!!!


Pokud se bavíme o nejdiskutovanějších seriálech dneška, hned po Hře o trůny a Sherlockovi velké části divácké populace přijdou na mysl Živí mrtví. Ti už několik let vzbuzují mezi fanoušky kontroverze, protože jen málokterý seriál vůbec má tak rozkolísanou kvalitu mezi svými vrcholy a pády. První série byly (alespoň pro mě) relativně konstantní, někdy v polovině té čtvrté se to nicméně zlomilo a během posledního roku mi několikrát přišel na mysl nápad, že bych se seriálem seknul úplně. Rick a jeho parta se totiž dostali do kolize mezi nadupanou komiksovou předlohou, tužbami fanoušků a vysokou sledovaností, která nutí tvůrce seriál neúměrně natahovat.

Ustupuje postapokalyptický survival nudné telenovele?


Dovolte mi stručně zrekapitulovat celý průběh seriálu.

Úderná první série dokázala v šesti dílech představit bezútěšný svět těsně po zombie nákaze a skupinu postav, která se v něm snaží všemi způsoby přežít. Už tady se hodně stavělo na napjatých vztazích mezi postavami, ty ale byly katalyzovány především situací, ve které se hrdinové ocitají. Rivalita Ricka a Shanea, antihrdina Daryl, uťápnutá Carol a spousta otázek, které se týkaly nejen nákazy, ale i skvěle vygradovaných nástupech a mizeních potenciálně zajímavých vedlejších charakterů (Morgan, Merle). V tomto duchu pokračovala i kritizovaná druhá, „farmářská“, série. Tvůrci sice už tady nastolili pozvolné tempo vyprávění, ovšem jejich precizní práce s fikčním světem, jeho výstavba a stylizace do postapo survivalu na mě báječně fungovaly.

Třetí série pro mě pak představuje vrchol celého seriálu, protože do již tak problematického světa plného živých mrtvých byla zakomponována čistě lidská hrozba v podobě Guvernéra. Její koexistence s už tak dost hrozivým světem dala seriálu spád, který tvůrci ještě akcelerovali poměrně drsnými zvraty a mrazivým scénáristickým řešením mnohých situací. Vzpomeňme si na výpravu Shanea a Otise za léky pro Carla, pokousání Hershela nebo opětovné střetnutí Daryla s Merelem za ne úplně příznivých okolností. Hlavní postava seriálu, Rick Grimes, navíc právě během třetí série vyrostl z předvídatelného a nudně kladného charakteru v ambivalentního tahouna seriálu s mimořádně zajímavým vnitřním vývojem.

V tom ostatně tkvěla (a stále ještě může) největší přednost seriálu, ve vývoji jednotlivých postav. Už čtvrtá série byla v tomto směru rozkolísaná. Oceňoval jsem, že její struktura se neomezovala na klasická seriálová řešení a nebála se odklonit od ústředního děje pro větší působivost dějů, které ještě měly následovat. V její druhé polovině se už nicméně začal projevovat neduh, na který seriál momentálně nejvíc dojíždí – separování postav a neschopnost (nebo neochota?) tvůrců odvyprávět jejich příběhy na přeskáčku pomocí střihu a segmentování jednotlivých dílů.

Relativizace hrdinského statusu hlavních postav


Čtvrtá a pátá série tento fakt dokázaly kompenzovat věcí, kterou jsem definoval v podnadpisu. Způsob, jakým tvůrci nutí postavy brodit se tím největším bahnem a dělat ošklivé věci proto, aby přežily ony i jejich blízcí, dokázal stále vyvolat mrazení v zádech. V tomto směru jde nejdál závěr čtvrté a začátek páté série. Moment, kdy se Rick na cestě do Terminu mění ve všehoschopné zvíře, aby zachránil Carla, kdy Carol sama o sobě (ale znovu za cenu jisté ztráty lidskosti) osvobodí své přátele ze zajetí kanibalů, není divácky přívětivý. V plné „kráse“ ale ukazuje vliv krutého světa na původně kladné postavy, které jsou najednou nuceni se v něm pohybovat. Druhá polovina páté série, po příchodu postav do Alexandrie, pak předvádí fascinující otočení celého konceptu, kdy se z postav, se kterými se po celou dobu identifikujeme, stávají v podstatě záporáci. Což najednou dostává diváka do nekomfortní pozice, kdy je nucen sympatizovat s postavami, jejichž jednání má do jednání klasických kladných postav hodně daleko.

Najednou tu máme totalitárně smýšlejícího Ricka, psychopaticky se přetvařující Carol a asociálně nezapadajícího Daryla. Postavy se vyvinuly tak, jak po nich svět, ve kterém se pohybují, chce. A divák se najednou ptá, čím se vlastně tyto charaktery liší od Guvernéra nebo Garetha, proti jejichž zvrácenému chápání světa předtím bojovaly. To všechno je pečlivě vyvíjeno a gradováno během celého seriálu, nicméně už tady se objevují problémy, které momentálně z Živých mrtvých činí kvalitativně problematický seriál.

Aby se postavy dostaly do Terminu, musíme nejdříve sledovat úmornou, segmentovanou cestu jednotlivých charakterů. Aby se dostaly do Alexandrie, musejí se nejdříve potácet po nespočtu jiných více či méně zajímavých lokací. Své díly dostanou sice všichni, ovšem jejich působivost kolísá a divák se zákonitě musí ptát: ‚Nešlo by to celé odvyprávět úsporněji a působivěji?‘ Dovolím si tvrdit, že šlo. Během těchto dílů se sice objevují působivé momenty (Carol a Lizzy, Bobův problém, zmíněný zvířecí Rick…), ale stejně tak tu máme díly, které by šly zredukovat na desetiminutovku. Během šesté a sedmé série tento problém přerůstá do velkých rozměrů a celý děj seriálu se kvůli tomu strašným způsobem rozmělňuje.

Vlci, Spasitelé a nuda, která mohla být skvělá


Prvních pět sérií, jak jsem zmínil výše, mělo své problémy, ty byly ale bohatě kompenzovány silnými vrcholnými momenty. Během šesté a sedmé řady je ale takových scén míň a míň. Přitom témat, jejichž rozvedení mohlo být v tuto chvíli důslednější a působivější, je tu stále hafo. Návrat Morgana a jeho filozofie „nezabíjet“ osvěžil začátek šestky, stejně jako dal příchod Negana impulz sérii sedmé. Tyhle vějičky ovšem nemůžou zabrat ve chvíli, kdy jim nepodá pomocnou ruku zbytek. A ten zbytek bohužel představuje ničím neředěnou nudu a vatu. Ta jasně vyplývá ze snahy tvůrců seriál co nejvíc natahovat. Celý děj sedmé série a její vyvrcholení je jasné zhruba od jejího pátého dílu a všechny peripetie (s výjimkou působivé cliffhangerové dohry prvního dílu) by šly odvyprávět v první půlce série, abychom se v té druhé dočkali skutečně zajímavého dění. Myslím si, že jsem nebyl sám, kdo v nedávném finále sedmičky viděl spíš působivý mid-season závěr než regulérní náběh na osmou řadu. Přitom v jednotlivých proprietách ten potenciál vidět je. Ezekiel z Království, Ježíš, Gregory a všechny nové postavy ale zkrátka nemají šanci zapůsobit, pokud se k nim divák dostane jednou za pět dílů a pak je zase na dlouho opustí. Stejně tak odbytá mi přijde práce s Neganem. Snaha vytvořit z něj ikonického záporáka je patrná a Jeffrey Dean Morgan do role báječně pasuje, ale zároveň by bylo třeba mu napsat lepší situace a více jej dostat do konfrontace se zbytkem osazenstva. To ale jde těžko ve chvíli, kdy se postavy v jednotlivých dílech v podstatě nepotkávají a my dostáváme třeba celou jednu epizodu milostného tokání mezi Rickem a Michonne.

Přitom potenciálu bylo tolik. Témata jako Rickovo vyrovnávání se s faktem, že už není nejdrsnějším vůdcem v novém světě, Carolina touha uniknout z koloběhu smrti a vraždění, konfrontace Morganovy nové filozofie s realitou by vynikly mnohem lépe, kdyby nebyly neustále ředěny špatně zvolenou strukturou. Proč musí Tara a její setkání s novou skupinou dostat celý díl pro sebe, když by se dalo představit během čtvrt hodiny a zbylý čas se mohl věnovat jiným liniím? Proč nemůže být dění v Hilltopu a Království prostříháno vzájemně, ale vždy je třeba jednotlivým místům věnovat samostatné epizody? Z toho všeho mi jasně vyplývá, že klasický seriálový narativ (tedy jasně oddělené segmenty s více paralelně se odehrávajícími liniemi) by Živým mrtvým seděl mnohem lépe než způsob, jakým je seriál vyprávěn teď.

Co dál?


I klesající sledovanost (která je ale pořád nezanedbatelně vysoká) naznačuje tvůrcům, že současný směr, kterým se seriál ubírá, není fanouškům po chuti. Jako pravidelný divák sice stále čekám na každý nový díl, už to ale není to nadšené očekávání, spíše odškrtnutí pravidelné pondělní povinnosti. Na osmou sérii jsem ale zvědavý. Stále jsou tu linie, které jsou pro mě jako diváka zajímavé a jsem zvědavý na to, kam se vyvinou. Například práce s postavou Dwighta a celkové rozšíření postapokalyptického světa (najednou je tu těch lidí snad až moc) sedmá série dokázala prodat dobře. Každopádně bych ale ocenil, kdyby další vyprávění bylo úspornější a dějově nahuštěnější, v čemž asi nejsem sám. Zároveň doufám, že zombie, ze kterých se postupem času stala spíše kulisa, znovu nabyly na důležitosti. Chápu, že pro postavy se chodící mrtvoly postupem času staly samozřejmostí, ale přijde mi, že je škoda, že už nepředstavují téměř žádnou hrozbu. Guvernér byl zajímavý právě v tom, že přidal element lidského zla do světa, který je už tak plný boje o život. S Neganem ale ono lidské zlo až příliš převážilo. Kdyby se příště opět trochu řešila nákaza samotná, vůbec bych se nezlobil.

Ano, až se v říjnu osmá série rozjede, opět u toho budu. Doufám ale, že tvůrci vezmou výtky směřující na jejich seriál vážně a pokusí se s nimi konstruktivně pracovat. Živí mrtví jakožto postapokalyptický survival stále mají potenciál, momentální forma v kruhu se točící a bohužel i špatně napsané telenovely ale podle mě nemůže uspokojovat nikoho. Nechme se překvapit, zda se vrátíme do kolejí těch nejlepších momentů seriálů (mezi které bych asi ze sedmé série nezařadil nic), nebo se bude pokračovat v předvídatelné zombie nudě.

Jaký vztah momentálně máte k Živým mrtvým Vy?

3 komentářů:

  1. Skvěle shrnuto a sepsáno, souhlasím snad ve všem a vše cítím stejně. Byl to můj oblíbený seriál a je to škoda.

    OdpovědětVymazat
  2. Naprosto souhlasím !!!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Sakra ten serial mam rad...a bohužel musim souhlasit...jinak taky paradni članek :)

    OdpovědětVymazat

Děkujeme za Váš názor.