úterý 20. února 2018

Recenze: Tvář vody – Hororově fantaskní pohádka ze studené války

Ohromujících třináct nominací na Oscara, dva Zlaté Glóby včetně ceny za nejlepší režii pro Guillerma del Tora, miláček filmových kritiků po celém světě. Snad s výjimkou Česka. Hodnocení na Česko-Slovenské filmové databázi často bývá výrazně zavádějící, přesto může leckoho zarazit, že hlavní oscarový favorit tam má průměrných 66%. Čím to může být? Máme snad před sebou výrazně přeceněný snímek, nebo Tváři vody uškodil výrazný hype?


Všichni filmoví fanoušci mají některé tvůrce, kterým jsou ochotni odpustit za milované předchozí filmy leccos u těch nových. Guillermo del Toro u mě do takové kategorie do určité míry spadá, neboť tohoto mexického režiséra považuji za jednoho z nejvýraznějších a pohříchu u masového publika jen málo oceňovaných tvůrců současnosti. Zároveň mě ale spád, který nabrala jeho kariéra v posledních několika letech, vůbec netěšil. Po skvostném prvním desetiletí 21. století, kdy del Toro zásobil diváky střídavě vynikajícími, umělecky ambicióznějšími koprodukcemi (Ďáblova páteř, Faunův labyrint) a svižnými komiksovými adaptacemi s výrazným tvůrčím otiskem (Blade 2, dvojice Hellboyů), se proti němu v následující dekádě snad všechno spiklo. Jeho velkým hollywoodským průlomem měla být adaptace Hobita, od které ovšem nakonec odstoupil, poté mu Hollywood stopnul ambiciózní plány na adaptaci hororu H. P. Lovecrafta V horách šílenství. Jeho prvním skutečně velkým blockbusterem se tak sta Pacific Rim, a jakkoliv jsem si tuhle hodně retro zábavu užil, rozporuplným reakcím i tržbám se nelze divit. Del Toro si následně střihnul autorský, bohužel až příliš klasicky střižený gotický horor Purpurový vrch, který u diváků nepříjemně propadnul. Režisér, jehož kariéra se tak nadějně vyvíjela, se zkrátka evidentně ocitnul v krizi. Vyřešil i ale nesmírně elegantním způsobem – natočil Tvář vody, na první pohled nepříliš objevný melting pot jeho trademarků, který ovšem sklízí nadšené reakce a díky nim začínají velmi pěkně vypadat i tržby.

 O němé princezně a rybím muži 


Kdo má nakoukanou del Torovu předchozí tvorbu, toho může jen těžko překvapit, jakým způsobem je Tvář vody vystavěna. Na začátku nás čeká povinný voice-over Richarda Jenkinse, který je doprovázen z kontextu vytrženým obrazovým podkladem. Film je od začátku silně koncipován jako pohádkové vyprávění, del Toro ale nenatočil snímek, který by se lehce škatulkoval do konkrétního žánru. Jak má ostatně také ve zvyku. Tvář vody, v lepším souladu s originálním než českým názvem, postupně mění svůj tvar z pohádky k dobovému dramatu, aby postupně vystřídala i romanci, fantasy, špionážní film a heist movie, přičemž se nebojí zapojit do hry ani hororové prvky. Příběh o němé uklízečce v tajné vládní organizaci se odehrává za tzv. „studené války“ mezi Spojenými státy americkými a Sovětským svazem, přičemž je příjemná mimo jiné i ve své odmítavosti jakkoliv stranit jedné ze stran konfliktu. Dobové podhoubí je pro film do určité míry důležité, protože právě na základě tehdejší napjaté atmosféry je tvůrcům umožněno akcentovat společnost postavenou na nejrůznějších tabu, paranoidní strach z čehokoliv cizího a potenciálně nebezpečného. Všechny ty gay-etno-šovinistické podtóny jsou ale skutečně pouhým pozadím pro precizně odvyprávěný pohádkový příběh o němé princezně a laskavém netvorovi.

Tváři vody je hojně vyčítáno, že je předvídatelná, ničím nepřekvapující. Na to mohu kontrovat pouze jedním – je to skutečně pohádka. Ano, její příběh se odvíjí schematickou cestou, která velmi přímočaře svede dohromady hrdinku Elisu (vynikající Sally Hawkins) a podivuhodného tvora (Doug Jones, u del Tora klasicky k nepoznání), kterého „hlavní škůdce“ filmu Strickland (skvostný Michael Shannon) podle svých slov „našel kdesi v Amazonii“. Není zase tak těžké představit si ty davy zklamaných fandů fantasy, kteří najednou sledují pohádkovou romanci, ve které nejenže není nijak zvlášť důležité, odkud se ústřední fantastický prvek filmu vzal, ale veškeré zajímavé informace, které se o něm dozvídáme, jsou kusé a jakoby na vedlejší koleji. Veškerá hlavní pozornost je upřena na hlavní lidské aktéry a úchvatný vodní tvor tak plní spíše roli „MacGuffina“, tak trochu pasivního hybatele dění. Dění, které skutečně jede podle osnovy, kterou divák prokoukne po patnácti minutách. Osobně ale vlastně nechápu, z jakého důvodu by to měl být problém. Proč?

 Pastva pro oči, uši i srdíčko 


Protože na Tvář vody se jednoduše krásně kouká. A nejen to. Jestliže po pár nezdarech někdo pochyboval o režijních schopnostech Guillerma del Tora, jeho novinka takového jedince zákonitě musí vyvést z omylu. Režisér se svým nesmírně vyvinutým vizuálním cítěním dokázal naplno zužitkovat retro potenciál látky a udělal ze své novinky nesmírně pestrou pastvu pro oči, ve které se střídají pastelově barevné záběry tehdejší vyumělkované americké společnosti se strohými, ovšem emocionálně plnějšími scénami z laboratoře, kde se odehrávají první interakce nezvyklého páru. Poselství je jasné – navenek krásná, nažehlená Amerika je prohnilá svou puritánskou morálkou, která vytlačuje cokoliv cizího. Del Toro pracuje s kontrasty obdivuhodně zručně a do druhé poloviny se dokonce odvážil dopřát fajnšmekrům zábavně podvratné spojení jednoho z nejklasičtějších amerických žánrů té doby s nefalšovaným monster movie. Zároveň, pro něj klasicky, do vyprávění začleňuje neočekávané závany extrémní brutality, které diváka funkčně probouzejí z nastolené pohádkově romantické iluze a připomínají mu kořeny, ze kterých tento jedinečný filmový tvůrce vzešel.

Ano, del Toro si, všem těm oceněním, které se na něj teď snášejí, navzdory, rozhodně nehraje na sofistikované filmové umění. Tvář vody ostatně vychází z poetických tradic monster-movies, brakových hororů a věčných příběhů o krásce a zvířeti, které mají k nějakému velkému umění zatraceně daleko. Del Toro ovšem tyto brakové kořeny spojuje s famózním režijním kumštem a díky jeho tvůrčí virtuozitě, se kterou propojuje krásnou formální stránku s úžasným hudebním doprovodem Alexandra Desplata, člověk prakticky zapomíná na to, že sleduje vlastně poměrně přímočaré béčko. Celá del Torova tvorba je totiž de facto protipólem midcultu. Je přiznaně braková, za tyto tendence se nestydí, ale zároveň dokáže diváka natolik pohltit, že se s naprosto klidnou tváří může postavit konkurenci těch nejlepších filmů roku a být jim důstojným konkurentem. Z tohoto hlediska se té záplavě oscarových nominací zkrátka nelze divit, protože na ceremoniálu v podstatě není kategorie, za kterou by si Tvář vody tu nominaci nezasloužila. O tom, kolik jich film ve výsledku promění a kolik sošek bych mu v silné konkurenci přál já, to už je trochu jiná pohádka. Jakožto veliký del Torův fanoušek jsem ale hlavně rád, že tento jedinečný tvůrce si po dlouhých deseti letech připisuje snímek, u kterého mohu zcela s čistým svědomím zvednout palec nahoru. 

Verdikt 


 Tvář vody pro mnoho diváku je evidentně nudnou a příliš přímočarou sázku na jistotu, kterou del Toro natočil jako rehabilitaci po nepříliš povedeném (a dlouhá léta trvajícím) tvůrčím období. Já ale ve filmu vidím velmi osobní film osobitého autora, který funkčně spojuje jeho hlavní trademarky a skládá je do celku, který není v žádném směru inovativní, ale zato ve všech směrech krásný. Pro mě čirá radost ze sledování poctivé brakové vyprávěnky, která je natočena s obrovskou filmařskou grácií.

Hodnocení: 8/10

1 komentářů:

  1. Pokud je tento film jako Purpurový vrch, což asi je. když se v recenzi píše, že je tváři vody je hojně vyčítáno, že je předvídatelná, ničím nepřekvapující, tedy přesně jako Purpurový vrch; slátanina bez špetky překvapení, děje nebo rozuzlení, pak tento film opravdu vidět nechci.

    OdpovědětSmazat

Děkujeme za Váš názor.