Gorilla.cz - vše o filmu a televizi.

Recenze: Tron Legacy - Trojrozměrný videoklip

Do kin vstoupil mnohamilionový videoklip kapely Daft Punk. S digitálně vyžehleným Jeffem Bridgesem v jedné z hlavních rolí.

Sam Flynn (Garrett Hedlund) jako malý kluk přišel o svého tatínka (Jeff Bridges), který záhadně zmizel. Když dorostl, vykašlal se na spravování otcova počítačového impéria a raději se soustředí na svou chmurnou rebelii bez příčiny. Jednoho dne ale objeví otcovu tajnou laboratoř. V té ho laserový paprsek přenese do počítačového světa, ve kterém byl po všechny ty roky jeho otec uvězněn. Aby se oba dostali ven, musí se utkat s tatíkovým digitálním mladším dvojníkem a jeho armádou přisluhovačů. Děj volně navazuje na snímek Tron.

Původní Tron

Tron je kultovní záležitost z počátku osmdesátých let, který způsobil malou trikovou revoluci. Žádný film před tím nespoléhal v takové míře na interakci herců s neexistujícími objekty, na dokreslená pozadí a především pak na pokročilou trojrozměrnou animaci. Příběh sledoval Jeffa Bridgese, kterého vcucne počítač a on je ve virtuálním prostředí nucen bojovat s programy o holý život. V dnešní době už je samozřejmě Tron k pousmání, nebo minimálně prodchnutý nostalgií. Záleží na tom, kdy jste ho poprvé viděli. Nebo půjdu ještě dál a budu tvrdit, že drtivá většina našich čtenářů Trona neviděla vůbec. Minimálně do té doby, než se objevily první články o Tron: Legacy. Ostatně já jsem původní film taky neviděl, takže tuhle recenzi berte jako pohled člověka, který k filmu přistupuje bez jakékoliv nostalgické zátěže.

A přitom právě na nostalgii Disney částečně spoléhá. Ve filmu se každou chvíli odkazuje na nějaké předešlé události (takovým způsobem, aby to nebránilo chápání současnosti) a většina vizualizací je jedničkou minimálně inspirovaná, nebo z ní rovnou opisuje. Stačí pogooglit pár obrázků, nebo si pustit na youtube stařičký trailer a uvidíte, co mám na mysli. Samotná nostalgie by ale asi gigantický rozpočet nezaplatila. (Růžné zdroje uvádějí 150-230 milionů dolarů). Důležitou roli hrála masivní, skoro až vlezlá a přemrštěná reklamní kampaň, plná nepřeslechnutelných Daft Punk a efektních obrázků se spoustou těsných oblečků, futuristického designu a neonových světel.

Působivý vizuál

Efektní. To je slovo, které Tron: Legacy vystihuje nejpřesněji. Moc dobře se na něj kouká. Už normální lidský svět z kraje filmu dokáže zapůsobit pochmurnou, potemnělou atmosférou. Jakmile se ale hrdina dostane do toho počítačového, začnou ty pravé vizuální orgie. Režisér Joseph Kosinski v sobě nezapře architektské a designérské kořeny a tak virtuální prostředí působí víc než impresivně. Masivní monolitické věže, kovové město neměsto, létající lodě, „světelné" letouny a motocykly, zasnění obyvatelé počítačové říše a jejich gestapáčtí ouřadové. Všechno pohrouženo do šedomodré kovové barvy, protkané jasným světlem barevných neonů.

I když díky postupujícímu ději vidíme z běžného fungování virtuální říše jen zlomečky, stejně je iluze funkčního světa poměrně uvěřitelná. Je vyloženě škoda, že si příběhová linka volí cestu stranou od dennodenního fungování virtuální reality a místo toho nás bere na poměrně nudnou vyhlídkovou jízdu po akčních a filosofických momentech, které se vesměs odehrávají na odlehlých, opuštěných místech.

Aby nedošlo k mílce, teď mluvím čistě o umístění jednotlivých scén do zbytečně šedivých částí barvitého světa. Naopak, jakmile se o slovo hlásí akce, Tron exceluje. Režisér Kosinski totiž léta dělal reklamy a tak scény, které může vyprávět pouze obrazem a zvukem, zvládá skvěle. Při představování světa, honičkách na světelných skútrech a v osobních soubojích není problém doširoka rozevřít oči a hltat perfektní videoklipy. A ty videoklipy jsou doslovnější příměr, než byste si mysleli.

Soundtrack roku

Z dostupných informací to totiž vypadá, že Daft Punk složili svůj ohromující soundtrack ještě před natáčením a jednotlivé scény se pak stříhaly už s minimálními zvukovými úpravami přímo do hudebního podkresu. Děj je tak perfektně rytmizovaný, má velmi specifický flow, jako by každičký pohyb měl na starosti choreograf, aby patřičným způsobem vizualizoval hudbu v pozadí. Troufnu si tvrdit, že bez hudby Daft Punk by Tron byl polovičním filmem.

Plytký příběh a dialogy

S tím filosofováním už je to horší. Ba přímo katastrofální. Jakmile se vizuální vyprávění (tedy především akce) zastaví a charaktery se rozpovídají (což je bohužel většina filmu), začne Tron: Legacy pomalu, ale jistě, nudit. Vůbec by nevadilo, že je příběh Tronu banální a přímočarý. Osobně mi ani většina dialogů nepřišla až tak patetická, jak si spousta diváků stěžuje. Největší problém jsem měl s tou jejich vyprázdněností. Prostě se tlachá o něčem rádoby filosofickém a osudovém. Jeff Bridges mění skrze počítače svět, jeho syn je připraven na cokoliv a Bridgessovo digitální alter ego střídá uraženost s diktátorskými manýry. A teď považte, že má film přes dvě hodiny a po většinu stopáže vám nabytý dobrý dojem kazí únavné tlachání o stvoření umělé inteligence, lidské nicotnosti a podobných moudrech. Kdyby ten čas tvůrci radši využili k budování vztahu mezi divákem a postavami, když už neumí existenciální otázky uchopit nemasturbačním a zajímavým způsobem (viz. třeba Matrix pánové Kitsisi a Horowitzi), třeba by jednomu nebylo tak jedno, jak to s postavami dopadne.

S těmi je vůbec takové všelijaké. Hlavní problém tkví v Garrettu Hedlundovi, představiteli hlavní role. Nezkušený mladík je sice dobře stavěný a v akčních scénách by se každičký jeho pohyb dal típat na plakáty, ale jinak je strašně nevýrazný, nemá prakticky žádnou osobnost a zastíní ho jeho libovolný herecký kolega. Jakmile je na plátně s někým dalším, jako by přestal existovat. I Cilliana Murphyho, který je ve filmu sotva pár minut a dokonce ani není uvedený v titulcích, si budete pamatovat déle, než Hedlunda.

Druhým neduhem z hlediska obsazení je digitálně omlazené alter-ego Jeffa Bridgese. Páni grafici svoji práci zkrátka odflákli! Clu (tak se dvojník jmenuje) vypadá na první pohled jako postava z lepší počítačové hry a působí dost rušivě. Za ty miliony si to tvůrci měli ohlídat. Dva roky starý Benjamin Button vypadal v tomhle ohledu daleko věrohodněji. Naopak normálně starý, nedigitální, Bridges je jedním ze světlejších bodů filmu a i ty myslitelské plky působí v jeho podání o chloupek lépe, než od ostatních. Olivia Wilde nehraje hlavní ženskou postavu nijak závratně, ale je ještě víc sexy než v Houseovi, takže proč ne, pro tenhle videoklip je víc než dostačující. Zdaleka nejvýraznější herecký výkon ale předvádí v jedné z vedlejších úloh třeskutý Michael Sheen, který tu předvádí něco mezi pomateným Davidem Bowiem a Merovingianem z Matrixu. Matrix obecně působí jako jedna z důležitých inspirací. Tou zdaleka největší jsou ale Hvězdné války, které jsou tu, ať už vědomě či nevědomě, citovány na každém rohu. A pak se samozřejmě, jak už bylo zmíněno, opisuje ještě původní Tron.

Verdikt

Takový Tron: Legacy zkrátka je: Derivát svých duchovních a žánrových předchůdců, ze kterých si bez zkoumání jádra pudla bere blyštivé pozlátko, lepí na něj ještě zářivější neony a za zvuků výborných Daft Punk pere ty své videoklipovité obrázky do divákových 3D brýlí. Chvíli vyráží dech, aby v zápětí dvakrát tak dlouho uspával. Trojrozměrná prezentace se natáčela na upravený Cameronův systém, čili funguje tak jak má, žádné hnusy ve stylu Souboje titánů nehrozí (já osobně jsem v IMAXu pár neduhů při projekci zažil, ale bylo mi potvrzeno, že jde o ojedinělý případ). Navíc distributor z nějakého důvodu naprosto zrušil promítání dabované verze, takže se nemusíte bát, že byste ve vašem kině přišli o původní znění.

Hodnocení: 6/10

• Vše o Tron: Legacy

autor: Anarvin