Gorilla.cz - vše o filmu a televizi.

Česko Slovenská SuperStar: Richard Müller unplugged

Zůstali jen tři. Jak se jim dařilo?

Dalo se to čekat. Unplugged kolo je výstavní síní slovenských SuperStar, takže ani v mezinárodní verzi už nešlo úplně ošidit. Možná by se dalo říct, že nastavilo kvalitu tam, kde mohla nebo měla být už delší dobu. Mnozí sice budou spekulovat, jestli zrovna šest müllerovek bylo to pravé - třeba jaký výraz asi mohli intimním šansonům zkušeného muže dát „rockový pozér", „ledová královna" a „zpívající robot"? Můžou vůbec ve svém věku chápat texty? A co Šmajdovy ječáky, nezajídají se už někomu? Předposlední kolo bude zřejmě dlouho žhavit horké diskusní polemiky. Tak si jej pojďme připomenout, než nám vychladne.

1.-2. Miroslav Šmajda - Dream On

Tohle je prostě poctivá stará rocková balada par excellence a je zvláštní vidět, jaký ohlas u pištících dětí pod pódiem vyvolává hudba rockových dědečků. Ale tentokrát právem, protože Miro to pojal opravdu zodpovědně. Ani se nehnul od mikrofonu. Dal si to tedy o půltón níž a i tak zase se středy dost zápasil - v těch jeho skřehotavých tónech, byť znějí místy neuvěřitelně autenticky, mám obavu o jeho hlas. Steven Tyler to i v jednašedesáti letech pořád zpívá „v originále", včetně ječáku na dvoučárkovaném gis. Ten ječák tam mimochodem rozhodně musí být (na rozdíl třeba od minulých Mirových Queenů), to je vrchol skladby. Miro jej dal celkem s přehledem (tedy na gé), ale nevím, jestli jej bude takhle schopen dávat byť jen za pár let. Tyler o sebe na stará kolena dbá pod dohledem zkušeného hlasového trenéra a to by Miro taky potřeboval. Protože jeho skřehotavé střední výšky jsou devastující, škrtí se v nich, ujíždí mu v nich intonace, občas pak už musí s melodií zajíždět směrem dolů, protože už nevládze. Ale rockeři nehledí na újmu, obzlášť když je podpoří apokalyptická violoncella. To je pak velká síla a Miro je jediný v soutěži, kdo umí něco takového takhle dobře zazpívat. Velmi působivé.

1.-2. Martin Chodúr - Rozeznávám

Nejlepší šanson večera. Dynamicky bohatý, kontrastní, Martin umí vystihnout momenty, kdy se píseň pateticky vzedme a kdy melancholicky utiší, kdy se zrychlí a kdy zpomalí, nebojí se ani „hereckých", skřípavých tónů. Snad jen až tak zachmuřené to být nemuselo, až ten konec vyzněl trochu něžněji. Ale takový už Martin je.

3. Dominika Stará - Tlaková níž

Hrozně zajímavé. Až skoro geniální výběr pro Dominiku. Pokud někdo označení ledová královna považuje za pejorativní, tak tohle byl nejlepší příklad toho, že ve zpěvu to je někdy obrovská přednost, když se sejde s náladou skladby. Nejzvláštnější a nejpřiléhavější výraz, který kdy Dominika předvedla, zamlžený, mrazivý, skoro se jí i změnil hlas (a nebylo to jen tím echem), byl kulatější, kromě toho skoncovala s poslušným strojovým frázováním a nádherně zvolňovala slova, klouzala po tónech, dávala jim křehké sametové dozvuky, prostě předvedla všechno to, co mi v jejím zpěvu dosud chybělo. Nevím, jakým směrem se bude Dominika ubírat po soutěži (zřejmě v tom nemá jasno ani ona sama), ale tady je důkaz, že dobrá, sugestivní hudba je základ, pak jde všechno, když se chce.

4. Martin Chodúr - Paparazzi

Zastřelit zvukaře! Je věčným údělem klarinetistů být v rockovém mixu zazdíváni, ale když už si Martin připraví takový bonbónek pro tuto jedinou příležitost, je smutné, když mistr zvuku pochopí význam slova „unplugged" až takto doslova - prostě mu ten štěbenec odpojit. Dalo se spíš odezírat. Na zpívání je Paparazzi zapeklitá věc, protože kde nic není, není moc z čeho dolovat, zejména v suchém akustickém aranžmá, a určitě se dala najít spousta jiných, lepších, výraznějších skladeb. Martin to zazpíval jak mohl, tedy velmi dobře, ale bylo to pořád stejné, v jedné rovině, melodicky, rozsahově. Sloky i refrény, chtělo to někde dodat víc barev, ať už výrazově, hlasově nebo jakkoli, aby to nebyla nuda. To se tedy povedlo aspoň v té swingující mezihře s klarinetovým sólem, nejzábavnějším momentem písně. I přesto, že nebylo slyšet.

5. Miroslav Šmajda - Nebude to ľahké

Čemu se zase Miro culí? Na mě ta píseň nepůsobí moc vesele. To už mi přišel veselejší moment, kdy rozzářeně chytal ruce fanoušků se slovy „dolámem mu kosti". Ale nepuntičkařme, Miro je prostě chorobný optimista, ani rána do hlavy ho nerozhází, takže občasné vypadnutí z role k němu zkrátka patří asi v každé písni. Ten zbytek podal výborně, byl v tom ten stesk, naštvanost, žárlivost, uražená ješitnost, tak jak to má být. Pár nepřesných tónů tady nehraje velkou roli.

6. Martin Chodúr - Cigaretka na 2 ťahy

Přemýšlivá verze. Možná až moc zahloubaná. Jako kdyby to Martin víc promýšlel než prožíval. Ale je výborné slyšet jej v těchto intimnějších polohách. Všichni víme, že má velký hlas, to nemusí zas a znovu ukazovat (ale ukázal, na správných místech), a věřím, že kdyby měl víc času na to si tu skladbu zažít, podal by ji ještě přesvědčivěji, bez těch drobných technických rozpačitostí a netečné interakce s věcnými i živými rekvizitami. Ale pokud opravdu v tom autogramiádovém maratonu měli na nácvik tří písní jeden den, pochvalu si rozhodně zaslouží.

7. Dominika Stará - Štěstí je krásná věc

Bál jsem se, že tohle bude největší průšvih kola, že tohle prostě Dominika vůbec nemůže výrazově dát. Takže jsem byl mile překvapen, že si našla cestičku. Dokonce vypadala, že si to užívá. Velice pěkně zazpívané. I nějaký ten herecký talent má - ale chybí tomu spontaneita. Zatím to působí moc naučeně. Všechny ty mluvené části, smích a podobné věci byly moc okatě hrané. A všechny pasáže, kde si přizpůsobila melodickou linku svému výrazu, pokaždé úplně přesně zopakovala. Když to klíčové „štěstí je ta krásná, přepychová věc" zazní třikrát po sobě ve stejně specifickém provedení, působí to spíš jako opakující se nasamplovaný fragment v elektronické hudbě. A tahle věc chce opravdovost, nebo ji aspoň předstírat. Ale je fajn, že když Michal Červienka nedávno hodně pomohl Mirovi, tak teď to zase v rámci fair play přibarvil Dominice. Ještě zbývá příště Chodúr - když Červienka, tak pro všechny!

8. Dominika Stará - Alone

Sloky nebyly technicky nejjistější, i když je Dominika hezky procítila, ovšem ty refrény, to je zase přesně její parketa. Pevné, silné rovné tóny osmdesátých let, to je konečně návrat suverénní Dominiky, jak ji známe ze semifinále. Pila nepila, to je jedno, tady to neřezalo nepříjemně, protože to nedospělo až k bodu, kde by Dominika musela příliš tlačit a zužovat hlásek. To je prostě specifická síla jejího hlasu. Taky pomohlo, že na rozdíl od slok ty refrénové slabiky plynou volně v jednoduchých dvojhláskách, takže to perfektně zamaskovalo Dominičinu slabou angličtinu.

9. Miroslav Šmajda - Srdce jako kníže Rohan

To by člověk vážně nevěřil, že Miro originál slyšel jen jednou. Ty Müllerovy výdechy a ležérní češtinu imitoval snad až moc, navíc mu ty sloky byly příliš hluboko, takže úplně přesvědčivě nevyzněly. Ale refrény si dal po svém, tam to rozbalil. Rockově, ale s mírou. Asi bylo dobře, že ho kytara přikovala ke stoličce, protože kdyby u toho sjížděl zábradlí a surfoval po diváckých vlnách, těžko by výrazově trefil aspoň ty refrény. Takže slušná poprocková verze, ale nic extra.

Jako by to vydařené kolo všechny inspirovalo. Leoš podal snad svůj životní výkon, Paľa přešla blbá nálada z minulého týdne a perlil ostošest (Ondřejovi doufám toho profesora Lefèbvra přišil nadoživotí, to je postřeh za sto tisíc eur), finalisté si s neskrývaným gustem definitivně vyřídili účty s bulvárem. Protože když se zpívá a neřeší se hlouposti, které to letos celé kazí, hned to má jinou úroveň. A to i v době krize, kdy se musí šetřit a těch svíček na pódiu není v letošních skromnějších kulisách tolik jako na Slovensku bývalo kdysi.

autor: m-M-m