Gorilla.cz - vše o filmu a televizi.

Recenze: District 9 - Sci-fi nářez roku

Prakticky odnikud vzešlý projekt za babku strká svou monumentalitou a náporem emocí do kapsy oba zástupy robotů, Sommersovy vojáčky i další "hity" léta.

Překvapení jsou zvláštní věc. Zrovna ve chvíli, kdy už hodláte letošní letní sezónu smést ze stolu jako sérii zklamání, popřípadě přílišných sázek na jistotu, vás zpoza rohu smete něco, co jste dosud ani nebyli schopni náležitě identifikovat - dokud vás to celé nemá plně ve své hrsti.

Kdo by navíc čekal, že nefalšovaný blockbuster se vším, co k tomu patří, vzejde z rukou jihoafričana Neilla Blomkampa, kterého má většina filmového osazenstva zafixovaného jako "toho, s nímž ztroskotala adaptace HALO". Výrazně méně nadšenců případně zná jeho polodokumentární sci-fi kraťas Alive in Joburg, jenž se stal předobrazem do kin právě se silou uragánu vrážejícího debutu. Debutu za 30 milionů (!), v němž Blomkamp zužitkoval jeden každý pětník a ze svého původního krátkometrážního dílka vytřískal stonásobně víc, než si zřejmě i on sám dokázal představit.

E.T. - Ať táhne domů!

První kontakt s mimozemskou civilizací si každý autor vykládá po svém. District 9 má v tomto ohledu zvláštní smysl pro ironii, když první zpozorovaná vesmírná loď kupodivu nevyhladí lidstvo, nýbrž z neznámé příčiny okamžitě ztroskotá. Nestane se tak ale ve světoznámých velkoměstech typu New York či Londýn, nýbrž v jihoafrickém Johannesburgu, a namísto přínosu či hrozby se mimozemšťané (kvůli svému vzhledu korýše slangově přezdívaní kreveťáci) stávají hořce tolerovanou součástí společnosti (resp. jejího okraje) v dříve bezvýhradně černošském ghettu s oficiálním názvem 9. okrsek (District 9).

Na nátlak ze strany občanů a čím dál početnějších protestantů se do situace vloží vláda a zřídí speciální útvar MNU, jehož posledním zákrokem v celé věci má být vystěhování kreveťáků do neobydlené oblasti. Podle vyhlášky však musíte každému občanu (nezáleží, zda je z této planety či nikoliv) oznámit vystěhování čtyřiadvacet hodin předem a stvrdit jeho souhlas podpisem. Vedení této jednorázové akce připadne rozpustilému zaměstnanci z protekce jménem Wikus van de Merwe, jemuž následná blízká setkání s technologií třetího druhu převrátí život naruby...

Emzácká satira a adrenalinová řežba v jednom

Nejraději bych vás teď rovnou poslal pro lístky do kina s tím, že District 9 hovoří nejlépe sám za sebe a předčasné rozkrývání děje jen zbytečně snižuje celkový divácký údiv. Těch několik, film do nebes vynášejících řádků je nicméně povinností. Zběžně generalizovat District 9 jako nabušenou akční sci-fi jízdu (ano, nezůstalo pouze u sociální satiry) by nebylo správné už z toho důvodu, jaké nepřeberné množství nápadů a úsilí Blomkamp při vytváření svého stěžejního dílka vynaložil.

V prvním plánu je to svérázná vize prvního kontaktu v úchvatně rozplánovaném minisvětě s vlastními zákonitostmi, v němž se mimozemšťané stávají nevítanými přistěhovalci a film originální sociální satirou bez skrupulí. Druhý plán se vyznačuje Blomkampovým důrazem v to, co je u blockbusterů nezbytné (vnitřně vytvarovaní hrdinové, řízné dialogy, strhující příběh a uvěřitelné emoce, tryskající ven z plátna), od čehož už jsme jen krůček k plánu třetímu.

V něm Blomkamp uklohnil nevybíravý mix odvátě starobylých i aktuálních stylů formální i obsahové filmařiny v žánru akčních sci-fi, při němž se neostýchal odkoukávat (neplést s laciným kopírováním) od těch nejlepších zástupců žánru a zasazovat jejich upravené vlastnosti do svého vlastního celku. Laicky řečeno, Neill Blomkamp připomíná několik vašich oblíbených režisérů v jednom, čímž má v malíku dostatek rozličných filmařských postupů a bez problému přepíná formální filmové nazírání jako i vnitřní nálady snímku.

Talent Blomkamp

V praxi to vypadá tak, že počáteční satira, vyobrazená výhradně dokumentárně-televizním stylem, je předvojem pro osobní příběh do spárů vlády a životního prozření vtaženého tajtrlíka-úředníčka Wikuse. Se stejnou ladností dospívající srny se pak film přehoupne do módu nekompromisního akčního inferna, kde se pro změnu Blomkamp živočišným a efektním nasnímáním akce s přemírou zoomování, rozostřování, rozstřesení a všelijakých vymožeností z vlastního ranku (a přitom naprostou přehledností a plynulou návazností každého framu) směle zařazuje mezi Ridleyho Scotta, Petera Berga či Paula Greengrasse.

Blomkamp jest nenahraditelnou tažnou silou filmu, jehož dravá režie nechává druhé dějství filmu neskutečným způsobem vygradovat (dáno i videoherním schématem, kdy se zničený hrdina prokousává skrze čím dál těžší kalibry k hlavnímu zlosynu) a z každé sekvence vykřesává maximum - atmosféra jistých vyhrocených situací vás nemilosrdně zarazí do sedačky a zmrazí obličej, jenž svlaží až následující slzy z návalu emocí.

Rovněž velmi působivá je jeho práce s víceméně bezchybnými triky (zamrazilo vás snad někdy při pohledu na vyděšený obličej zcela digitální postavy?) a pravděpodobně je i jeho zásluhou, že přehlédnete několik logických lapsů a celkově slabší scénář. Ten tak ani náhodou nevyzařuje syndromem neplynule laciného sklouznutí od nevytěženého universa v bezbřehou akci, k čemuž by film bez jistých person nezadržitelně směřoval.

Tornádo Wikus

Scénář se však zasloužil o fenomenální ústřední postavu Wikuse, skrze jehož nastupující fyzickou a psychickou proměnu film zčásti ony nálady a módy přepíná. Naprosté uvěřitelnosti přeměny vděčíme jednak atypické charakteristice s mixem vlastností, jenž Wikuse jako hlavního hrdinu na střídačku předurčují/zavrhují. Uťáplý bezcharakterní a protekční drzoun z úvodu filmu nemůže být nesympatický už z pravidla, mezi jeho dobré vlastnosti totiž patří k práci potřebné znalosti, přínos jeho týmu a upřímná láska k jeho ženě.

Právě tyto kladné vlastnosti (plus zamilování hodný nevybíravý slovník) vyplují v maximalizované podobě na povrch, když se má z Wikuse stát neohrožený a odhodlaný muž činu, přičemž svých humorných zlozvyků se Wikus nikdy nezbaví úplně. Druhak se o formování této role zasloužil famózní neherec Sharlto Copley, jehož nezkušenost a veskrze čirá improvizace se dost možná zasloužily o naprostou přesvědčivost, co se týče veškerých lidských pohnutek a celkové vzepjetí neprůbojné postavy Wikuse. Projevuje totiž svůj smysl pro humor se stejnou razancí a opravdovostí jako fyzickou bolest a zničující emoce.

Verdikt

District 9 přináší fanouškům akčních sci-fi béček ze staré doby nevídaně svěží hody. Mísí se v něm Cameronova těžkotonážnost a spojování náhlé akce s upřímnými emocemi, Verhoenovův jemnocit pro krev a nechutné násilí a z jiného soudku kupříkladu Zwickův smysl pro patos (linie otce/syna a její provázání s hlavním hrdinou ve více ohledech upomíná na Krvavý diamant). Kromě trikových segmentů s reálným prostředím je v něm pak perfektně sladěn především nový náhled (technologická čistota, zabroušení do jiných žánrů) na béčkový mód sci-fi žánru se starým (špinavá poctivá akce, rovnako niterně zablácený hrdina apod.).

District 9 platí za nabušenou akční jízdu (tak přece jste se dočkali) s fištrónem (ani průhledná, ani přehnaně sofistikovaná) a geniálním chodem na bázi hranice (sci-)fikce, autenticity a filmovém multitaskingu. Slečnám nejspíše nic neřekne, ale mužské osazenstvo, má-li navíc nakoukáno, má svůj nejlepší film roku čerstvě před sebou. A na Blomkampa pozor, toho má (nejen letos) šanci převálcovat snad jen sám mistr Cameron.

Hodnocení: 9/10

autor: Jan Mazanec