Gorilla.cz - vše o filmu a televizi.

Recenze: Hanebný pancharti - Tarantinův válečný pokus

Slibovaný válečný opus se ve prospěch skládání poct a experimentování s žánrovými pravidly a filmovým materiálem obecně nekoná.

Druhá světová válka v nacisty okupované Francii, jak ji neznáte. Historici vám zatajili mj. existenci speciálního komanda "Hanebný pancharti", sestaveného výhradně z židovských vojáků a pod vedením tvrďáckého a skrznaskrz amerického plukovníka Aldo Raina, určeného k jedinému - nekonečné likvidaci nepřátelských fricků.

Jejich finální úkol směřuje k premiéře filmové biografie oslavovaného Fredericka Zollera (během tří dnů zlikvidoval zcela sám tři sta nepřátelských vojáků), na níž má být přítomno veškeré horní představenstvo Třetí říše, včetně samotného Hitlera. Kino, v němž se má premiéra odehrát, shodou okolností vlastní skrývající se židovka Shoshanna, jež byla před pár lety svědkem masakru celé své rodiny plukovníkem SS Hansem Landou, který slušně zatopí i zmíněné panchartské bandě.

Experimentování dovedeno k dokonalosti

Narámně zajímavě se vyvíjí tvůrčí směr pulpového Quentina Tarantina, čím dál více než na vlastní příběhy se spoléhajícího na variování feelingu filmů dávno zesnulých a údajně nenapodobitelných legend a pilování až hýčkání vlastnoručně nastolených trademarků. Zatímco dříve byli Gauneři laicky popisováni jako směs Kubrickova Zabíjení a hong-kongského City on Fire, dnes Tarantino cíleně vytváří vzhledné repliky z filmů svých oblíbenců, přičemž má daleko k pouhému paběrkování a volí přitom určitý (sub)žánr, který právě přispěním zmíněných (zlo)zvyků (mezi něž se řadí samozřejmě i převracení žánrových pravidel, pověstné dialogy atd.) mění k obrazu svému.

Především na první Kill Bill a nejvíce Auto zabiják by mělo být nahlíženo jako na stylistická cvičení, k žánru přínosná a ve výsledku velmi zábavná. Rovněž Hanebný pancharti neoplývají přílišnou účelovou skladbou a více než o "co", v nich jde o "jak". Film tak překypuje typicky sáhodlouhými tarantinovskými dialogy (zde navíc ve spojení s hitchcockovským budováním zpočátku bezvýznamné sekvence v zásadní zvrat), u nichž je nezbytně nutné udržovat permanentní pozornost, poetikou Leoneho westernů, verbálními černohumornými projevy různorodě podivných postav, komiksově přehnaným násilím a audiovizuálními poctami kinematografii a čemukoliv s ní spojenému.

Zahození účelové skladby na jednu stranu znamená proklatě zábavnou podívanou a významné prvenství na poli multižánrových filmů, které slibují neslučitelné žánry na jednom písečku, kdy Hanebný pancharti výtečně fungují jako černá válečná komedie, post-hitchcockovský thriller či do jiného období zasazený spaghetti western. Na druhou stranu je vám však asi jasné, že tíha takové nátury se zákonitě musela někde podepsat. Vyvstal-li vám na mysli příběh a postavy, jste na správné stopě.

Směs nefalšované anarchie

Hanebný pancharti spíše než film připomínají mozaiku momentálních nápadů, které ze sebe v rychlém sledu Tarantino vychrlil, a pokud platíte za ortodoxního fanouška či se jen dokážete brzy naladit na stejnou vlnu, bude to pro vás mozaika napěchovaná k prasknutí. Natřískaná anarchistická hříčka patří do stejného ranku anarchií jako obdobně střižené Zastav a nepřežiješ 2, které je oproti Panchartům stokrát rychlejší, stokrát nudnější a stokrát méně vychytralé, než když se o něco podobného pokouší Tarantino. Od něj však fanoušci zároveň požadují adekvátní formu a vnitřní kostru, ve které jsou jednotlivé parafráze, odkazy a dialogy stejně tak provázané jako příběh a jeho jednotlivé linie. A právě zde Tarantino překvapivě pohořel.

Zatímco Tarantino-hračička je jako na koni a ohromuje téměř během každého přechodu do další scenérie, Tarantino-vypravěč v celkovém souhrnu (detaily jsou jiná liga, snad i sport) selhává. Všudypřítomné testování, kdy pokaždé navíc Quentin zkouší něco jiného, nejde ruku v ruce s vyprávěním příběhu a představováním postav. Obojí je zde přítomno a podřízeno zmíněnému experimentování a postavy jsou všechny do jedné karikatury o jednom rozměru.

Což by vzhledem k jejich dočasné vymezenosti a perfektně vybraným hereckým představitelům nevadilo, kdyby se film nesnažil tvářit, že s nimi má plány i do budoucna, a nebylo tu deus ex machinistické finále, které patrně chtělo být masakrálním tragickým koncem, z nějž málokdo vyjde ve zdraví. Namísto toho se té nejdůležitější konfrontace z dříve naznačené linie film zdráhá, jiné jsou pro změnu zklamáním či vyloženým průšvihem.

Od scénáře do hrobu

Tarantinův film nepůsobí dojmem prostříhanosti a nedomrlosti náhodou, na vině jistě bude hektičnost natáčení, které muselo být (spolu se scénářem) na popud festivalu Cannes dokončeno v přesném časovém plánu. Původní scénář (v knižní podobě vyšel i u nás) sice závratně odlišný od výsledného filmu není, postavy se ale přeci jen v celkovém rozmachu i ve svém charakteru (!) někdy výrazně liší.

Kupříkladu ve filmu naprosto nepodstatný vztah Shoshanny a Fredericka ani zdaleka neodpovídá Tarantinově záměru vyvolat dojem neuskutečnitelné romance (ač náznaky, že ti dva vzpláli jakousi vzájemnou sympatií, v několika málo momentech zůstaly), Mélanie Laurent aka Shoshanna má půvab, méně onen potřebný rozpor, Daniel Brühl aka Frederick je jen nafoukaným frackem bez pozadí, které by divákovi přiblížilo důvod jeho chování.

Novinkou je u Tarantina přílišná doslovnost, sic byla ze scénáře z větší části odstraněna, a většina prostřihů, kladoucích si zřejmě za cíl dosáhnout zcizovacího efektu, byla zakomponována do dialogů. Nepříliš vtipné a pochopitelné sexuální praktiky nacistických filmařských pohlavárů či krátký film o hořlavosti filmového materiálu setrvaly.

Famózní OST a herecký koncert

Navzdory okatým scenáristickým chybám, jež zabraňují ultimátní zábavě po tarantinovsku, si však nelze Pancharty neužívat. Ať už kvůli návykovému soundtracku, jedné parádní citaci za druhou či neuvěřitelné práce s herci. Obsazení vévodí vskutku prvotřídní objev, ďábelský a mrazivě vtipný Christoph Waltz, každou vteřinu si rovněž užívá světácký Brad Pitt. Za "tarantinovské vzkříšení" zde platí Til Schweiger a jeho mimické svalstvo, Michael Fassbender potvrzuje svůj nesporný talent a zářnou budoucnost, která ve vší jistotě čeká i na pohledný přívěšek Mélanii Laurent. Největším překvapením je ovšem Diane Kruger, podávají první skutečný herecký výkon v kariéře či více než snesitelný Eli "Marghareti" Roth.

Paradoxně těch nejdůležitějších momentů, upomínajících na skutečný Tarantinův um a filmařskou sílu, je jen stopové množství (řadím mezi ně mj. konfrontaci pálkaře Donnyho a německého oficíra, v jejichž dvou větách se snoubí veškeré válečné poselství o dvou na smrt odhodlaných mužích a jejich pohledech na správnost svého i nesprávnost konání svého nepřítele, přičemž diváckou otázku správnosti nechává Tarantino nevyřčenou už převráceným schématem dominance v situaci).

Škoda, že tomuto velice krátkému úseku předchází jedna z těch méně vydařených výpůjček (samoúčelné zpomalovačky jsou táhlé a neatmosférické), velká škoda, že obdobná sofistikovanost i emocionální náboj neprostupuje celým snímkem, který se více než na pořádnou filmařinu musí výhradně spoléhat na kvantum neuspořádaných, byť výtečných nápadů.

Verdikt

Je báječné, nakolik se novodobý Quentin dokáže přibližovat svým vzorům a za účelem netradičního výsledku spojovat jejich "zlepšováky" s těmi svými, je však smutné, že tolik ze svého repertoáru obětoval látce, ve které není nijak zúročen. Hanebný pancharti jsou inteligentní zábavou pro fajnšmekry, avšak jen málokdo si je užije naplno.

Běžný divák těžko stráví tempo, styl a sdělení, přístupný divák až ortodoxní příznivec zase nemůže přehlédnout, že by se bavil ještě o mnoho více, kdyby Pancharti nebyli pouhým uspěchaným procvičováním tvůrčích dovedností bez věrohodného citu k vyprávění, jež zahrnuje i motivaci postav, gradaci, dějství a další nezbytnosti, bez nichž se tentokrát maniak z videopůjčovny obešel. Kdy už, Quentine, natočíš pro změnu něco vlastního a opravdového?

P.S. Rovněž je na čase, aby si Tarantino střihnul western v plné polní. Umí-li mu vzdát hold, upomenout na jeho přednosti a oživit kariéry padlých hvězd, nakopnout celý žánr by pro něj nemusel být problém.

Hodnocení: 7/10

autor: Jan Mazanec