Gorilla.cz - vše o filmu a televizi.

Recenze: Vzhůru do oblak - Pixar stále na výši

Kam jinam mohla nejnovější pixarovka vyletět, než k oprávněně vysokým číslům a diváckým ovacím?

Rok se s rokem sešel, další animovaný zářez neomylného studia Pixar konečně prorazil sféru diváckého vyčkávání vstříc odivu na stříbrném plátně a mě nezbývá, než jako obvykle chrlit superlativy. Ještě předtím by se slušelo uvést děj, ačkoliv bych tentokrát nerad prozrazoval víc, než je nezbytné, neboť právě jemné příběhové odbočky, nečekaná expozice či charakterový rozsah postav, nemilosrdně spjat s jejich historií, je to, čeho si na Vzhůru do oblak (mj., samozřejmě) cením nejvíce.

Uveďme alespoň, že hlavní postavou opět netradičně pojatého příběhu s již zavedenou tradicí (zde dokonce umně ve více žánrech - Úžasňákovi spojovali bondovky a komiksy, Vzhůru do oblak dobrodružně fantaskní snímky a drama s vyrovnáním se s neodvratitelným stářím), kterou Pixar milerád obnovuje, je důchodce Carl, jehož nenaplněná touha po dobrodružných výpravách za dalekými neprozkoumanými končinami vezme za své ve chvíli, kdy mu po ztrátě manželky a jejich společného domu v podstatě nic jiného nezbude.

A jelikož se Carl celý život věnoval prodeji pouťových balónků, není nic snadnějšího než si z domku sestavit improvizovanou vzducholoď a vznést se k vysněnému dobrodružství. Že to ale nebude při Carlově věku a pixarovské záštitě dobrodružství ani tak obyčejné, jako spíš neskutečné, zábavné a jedním dechem i dechberoucí, snad nenapadlo ani toho nejzatvrzelejšího škarohlída.

Korunka i žezlo zůstávají na svém místě

Jako obvykle se nad novou pixarovkou nevznáší otázka "Povedlo se?", nýbrž "Jak moc?". Nuže, ani Vzhůru do oblak neprolomilo stávající a neprůstřelnou sérii úspěchů a je pixarovkou ve všech směrech, na které si fanoušek vzpomene. Vzhůru do oblak je originální, střídavě i naráz dojemné, strhující a vtipné a titul nejlepšího animáku roku si Pixar uzmul jako již tradičně s patřičnou grácií. Abych předestřel závratnou kvalitativní propast mezi Pixarem a konkurencí, stačí se letmo zaměřit, jakým způsobem obě strany přistupují k rodinné agitce, jež je neochvějným stavebním kamenem 99% animáků.

Zatímco konkurence se snaží diváka tzv. opít rohlíkem, Pixar (a v poslední době i Disney a velmi zřídka DreamWorks) mu se skálopevnou samozřejmostí v jednom chodu servíruje šťavnatý steak, kvalitní víno a delikátní dezert, jako by šlo o běžné vydání porce v laciné vývařovně. Ona navýšenost oproti konkurenci je samozřejmě dána tím, nakolik Pixar zvolené téma studuje a ve výsledku tedy v nejvýše dosažitelné míře chápe.

Přísun pixarovské kvality neošizen

Pokud tedy chce Vzhůru do oblak upřímně vyprávět o jednom netradičním přátelství (vzniknuvším v ještě těžko představitelnějších podmínkách), jednom naplněném snu (a předchozím i následném "vystřízlivění" z dětských fantazií) a nesobeckých hrdinských činech, nedělá mu sebemenší problém tvářit se přitom jako ryba ve vodě. Vůbec nejlépe pak samozřejmě pojímá hlavní téma stáří, kterým umí dohnat stejně tak k pláči jako k smíchu, kombinace obojího je pak doménou nabouchaného a mnohovrstevnatého finále (komedie a tragédie jsou provázány v pixarovsky hbité symbióze, jinak řečeno neuvěříte tomu, v jak rychlém sledu se vám mění úsměv v obavy a zase nazpět).

Kromě úžasně vyprofilovaných postav, jimž nelze nefandit, a pro ně přesně stanoveného prostoru má na celkové "hmatatelnosti" zásluhu i hudba Michaela Giacchina, v jehož skromném až ostýchavém oťukávání klavíru jsou řečena veškerá soukolí a příkoří, která sužují či sužovala hlavního hrdinu. S orchestrem naopak udává tempo i napětí dobrodružstvím protkaným akčním momentům (zahrnujících mnohem více než jen honičky), v jiných částech pro změnu jen dotváří pocit lidsky rozverné pohody, což jej nejen v mých očích opět posunuje o kus blíž k postu skladatelské jedničky.

Hlavou v oblacích, ne úplně hladké přistání

Bohužel, Vzhůru do oblak oplývá i jednou podstatnou vadou, která zahrnuje celou prostřední třetinu. Po skvělé expozici a před parádně vygradovaném finále se ve středu filmu nachází stejné scenáristické hlucho jako v rok starém Vall-I, plné (byť opět velmi dobře natočených) nepotřebných honiček a (byť sympatických a taktéž hmatatelných) vedlejších postav, jejichž představování je navíc udáváno v přesně nalajnovanén vykonstruovaném pořadí a intervalech.

Brilantní scenáristická výstavba, vlastní starším pixarovkám, tak Vzhůru do oblak chybí, prostřední přemosťovací třetina navíc boří jindy přesnou konzistenci humoru, dramatických scén a akčních segmentů a zároveň dává jasně najevo fakt, dotýkající se celého snímku - Pixar neztratil nic ze svého kouzla, jen jeho jednotlivé části už zkrátka nedokáže spojit v dokonalý celek. Což by však zásadně vadilo jen v případě, že by každá nová pixarovka nebyla dokonalá v porovnání s (nejen) veškerou animovanou konkurencí.

Vzhůru do sedaček!

Vzhůru do oblak si za žádných okolností nenechte ujít. Pixar jako vždy povýšil komorní až čistě osobní příběh důrazem na formu i obsah samotný na velkolepou podívanou, plnou originálních a filmařsky vděčných sekvencí (viz. intro), zlomových momentů s hrdinovým uvědoměním o síle tuctu buldozerů a famózních postav, rovnou měrou bohatých na kladné i záporné vlastnosti, což je směřuje přímou cestou k stoprocentní uvěřitelnosti i oblibě.

Tyto atributy jakoby Pixar sebevědomě dával ostatním za příklad, navzdory úspěchu by se měl přesto zamyslet i sám nad sebou. Neztratil sice nic ze svého smyslu pro postavy a příběh, v jejich konstrukci se však vrací do raných etap své existence s dosud nevyšperkovanou strukturou, jež mírně, ale přeci jen viditelně lemovala jinak bezchybný zbytek v čele nápaditostí, humorem a čirou radostí z vyprávění.

Hodnocení: 8/10

autor: Jan Mazanec