Gorilla.cz - vše o filmu a televizi.

Recenze: Veřejní nepřátelé - Jack Sparrow proti Batmanovi v nové gangsterce

Dokázal Michael Mann natočit nového Kmotra?

Mafiánské filmy se drží dlouhodobě na špici diváckého zájmu, kritika je také zrovna nepřehlíží a na různých festivalech a přehlídkách sbírají jedno ocenění za druhým. Kmotr, Mafiáni či Neúplatní jsou jen špičkou ledovce, ze kterého se pravidelně i dnes ulamují výborné kousky (např. Americký gangster). Veřejní nepřátelé díky zajímavé hlavní postavě a netradiční vizuální stránce vzbuzovali velké naděje, že by k výše jmenovaným mohl přibýt další silný kousek.

Ten se ale nedostavil. Nepřátelé selhali jak ve využití technologie digitální kamery, tak v důsledku toho potom i ve vyprávění příběhu. Což hlavně to druhé u režisérského velikána Michaela Manna nemile překvapí. Pěkně ale popořadě...

Mafia Wars

Gangster John Dillinger (Johnny Depp) je známým bankovním lupičem, který více než hrubého násilí využívá svých originálních nápadů a drzosti při přepadávání bank. Je šarmantní, charismatický a každá žena mu padá k nohám. Díky podpoře veřejného mínění (při jeho loupežích nebývá zpravidla nikdo zraněn) je navíc čím dál tím smělejší a se svou mafiánskou partou se pouští do stále větších akcí. Situace se nakonec natolik vyhrotí, že v roce 1933 nasadí samotný šéf FBI, John Edgar Hoover (Billy Crudup), svého nejlepšího agenta Melvina Purvise (Christian Bale), aby Dillingera konečně dopadl. Kolem „novodobého Robina Hooda" se začíná stahovat smyčka a on začíná chápat, že pro své přežití musí udělat věci, které by dříve nikdy neudělal...

Děj filmu vychází ze skutečných událostí popsaných v knize Bryna Burrougha Public Enemies: America's Greatest Crime Wave and the Birth of the FBI, 1933-34 a velmi věrně nastiňuje život a bídu Ameriky 30. let minulého století. Známý mafián je i přes jistou idealizaci vyobrazen velmi věrně a neudělá nic, co by skutečný Dillinger nevykonal. Puntičkář Michael Mann navíc natáčí na stejných místech, kde se věci před sedmdesáti lety odehrály, neuniká mu žádný nepatřičný detail a je totálně věrný tehdejší realitě. Až potud body k dobru.

Jednou věcí je však být doslovný a historicky přesný, tou druhou zábavný a nenudící diváky. Nepřátelé to zvládli jen s odřenýma ušima. Celý film se totiž skládá jen ze scének z příprav na loupeže, následných provedení a přestřelek, krátkých romantických chvilek s Marion Cotillard a... už vlastně takřka ničeho. Tenhle koloběh projde filmem asi pětkrát a jakkoliv to může být dobově přesné, v kině vás to po chvílí přestává bavit.

Nějak mi připadá, že si Mann neuvědomil, že měl natočit film, který bude diváky bavit. Ze všeho nejvíc Veřejní nepřátelé připomínají jakýsi dokument, který nebere ohled na potenciálního diváka a ani ho nemotivuje, aby k němu více přičichl. Díky až přehnané doslovnosti některých událostí také film nenabízí moc prostoru k dumání o souvislostech, což takřka automaticky vylučuje opětovné zhlédnutí. Navíc opět přestřelená stopáž (140 minut, kdy opět bude doba těch svižných dvouhodinovek, které nemají hluché místo?) dojem taky o mnoho nevylepšuje. Více střídmosti by neuškodilo.

Digitální kamera je „kamarád"

U Veřejných nepřátel samozřejmě nelze nezmínit onu nenáviděnou i milovanou digitální kameru. Mann je jejím vrchním propagátorem (Collateral i Miami Vice) a jak to vypadá, nedá na ni až do konce života dopustit. Což je špatně. Digitální kamera sice má tu dobrou vlastnost, že přiblíží diváka blíž k postavám a nechá je s nimi sžít, v akčních a davových scénách však stále nestačí a vyvolává dojem domácího videa. Až při četných přestřelkách nabudete dojmu, že to vypadá nějak levně a přesně takhle vypadají vaše záběry z paintballu z lesa za humny, pochopíte mě.

V takovém případě přichází vniveč i režijní mistrovství Michaela Manna, jenž stále neomylně ví, jak vést herce, co chce mít v záběru atd. Jeho milovaná technologie nicméně stále není na takové výši, aby kompletně nerušila a jeho práci hatí, jak může. Daleko radši bych viděl jeho návrat ke klasickému filmovému pásu.

Budu ale protentokrát objektivní a jak jsem napsal výše, digitální kamera opravdu pomáhá v utvoření si důvěrnějšího vztahu k postavám, resp. hercům. Nešťastnou romanci mezi Johnny Deppem a Marion Cotillard tak budete prožívat o něco intenzivněji, bezpochyby i proto, že je výborně zahraná. Trochu těžkopádněji působí Christian Bale, který opět nehne ani brvou a mluví tím stejným chraplákem, který jsme slyšeli už v Temném rytíři a Terminator Salvation. Možná je to spíše castingová chyba, ale Bale začíná působit dojmem, že nic jiného, než mluvit hlubokým hlasem a být permanentně naštvaný, neumí. I díky tomu tak konflikt mezi ním a Deppem vyznívá do ztracena a nemá grády již typického „mannovského chlapského duelu". Zkrátka žádný druhý Heat.

Verdikt

S Veřejnými nepřáteli je trochu problém. Čekalo se na jeden z filmů roku a jako takový rozhodně neobstáli. K odstřelení do průměru mají však také daleko. Herci hrají slušně, akce je taktéž dostatek a Michael Mann stále stoprocentně rozumí své práci; naproti tomu nešťastné využití digitální kamery, úmorná délka a místy až nezáživná dokumentárnost strhávají film hodně dolů. Sedm z deseti je na zajímavý (v dobrém i ve špatném slova smyslu) „experiment" tak akorát...

Hodnocení: 7/10

ČSFD, IMDB, Vše o filmu

Veřejné nepřátele v českých kinech uvidíte od 9. července 2009.

autor: Qualkalim