Gorilla.cz - vše o filmu a televizi.

Recenze: Dvojí hra - Julia Roberts a Clive Owen ve špionážní romantice

Kdo, s kým a proti komu kuje za účelem tučného výdělku pikle v netradiční vyzvědačské love story?

Špionství, jak tuto profesi s různými stupni rizikovosti laicky nazýváme, může být zaměstnání atraktivní, konstruktivní i nebezpečné, s jistotou však platí jen pravidlo „úděl na celý život". V praxi se s tím neustále setkává dvojice vzájemně nevraživých agentů Claire Stenwick (Julia Roberts) a Ray Koval (Clive Owen), jež se za (ne)příjemných okolností poprvé setkala ještě při působení v jiných organizacích v Dubaji roku 2003.

Oba, leč na jiných pozicích, nyní pracují pro utajovanou divizi jisté nadnárodní společnosti Omnikrom, do krve konkurující druhému největšímu tahounu Burkett & Randle. Úkol? Zjistit, na čem chce Burkett & Randle v příštích letech profitovat, netušeně produkt odcizit a vydávat za vlastní. Plán se ale ukáže být komplikovaným ve chvíli, kdy se z obyčejného agenta stává dvojitý a z dvojitého trojitý. Kdo, s kým a na koho tu vlastně šije boudu?

Pan a paní Smithovi s mozkem? Tak jednoduché to není.

Michael Clayton. Toť jméno, které před dvěma lety zapříčinilo, že se z uznávaného scenáristy Tonyho Gilroye stal takřka přes noc i jeden z nejpoutavějších režisérů inteligenčně vytříbených látek, s nímž je do budoucna nutno počítat. A právě na takových očekáváních stojí jeho druhý celoplošně autorský počin Dvojí hra.

Ten slibuje stejnou autorskou i hereckou kvalitu a opětovné nahlížení do nekalých praktik nadnárodních korporací, avšak vyhrocující se skoro-thriller vystřídal pro změnu odlehčený styl sofistikovaného podrazu á la Dannyho parťáci. Post vážnosti i ústředního hybatele děje tu po většinu času zaujímají nejednoznačné vztahy zamilovaných postav, což je na Gilroye i kohokoliv jiného netypická a tudíž dvojnásob přitažlivá kombinace. Lze ji pejorativně zjednodušovat přívlastky typu „Pan a paní Smithovi", bohužel ač se snaží být rafinovaná, uvolněná a v pozdější etapě i kouskem dojemná seč může, vrcholu svého potenciálu (stejně jako kvalit svého předchůdce) dosahuje jen z poloviny.

Příjemný na omak, horší na ochutnání

Dvojí hře nelze upřít poctivě budovaný zevnějšek, díky kterému na vás udělá onen podstatný první dojem a z filmu na povrchu kvalitně promazaný a svižně odsýpající strojek. Gilroy nás jakožto scenárista i režisér vkusně uvádí do děje v přesném poměru informací, střih je ladný, herci uvolnění a rozpustilá hudba dotahuje na výbornou už tak příjemně dravé tempo. Vychytralá a naoko perfektní podívaná však funguje jen na povrchu - pod ním je takřka pravým opakem.

Sázka na schéma dvou dějových linek (profesní-podrazácká a osobní-romantická), vzájemně se posouvajících (událost z první zásadně ovlivňuje vývoj událostí v druhé) a průběžně se skládající v celek, nedosahuje plynulosti ani zábavy hodné tvůrce Gilroyova formátu a zdaleka ne ani zmíněné Soderberghovy trilogie. Předkládání indicií, vedoucích k důležitým zjištěním v průběhu filmu, je v jeho podání nešetrné i bez výrazné invence v naraci, co se týče příběhu i formy. Vděčné skládání dílků v celek, čímž úměrně stoupá vaše zvědavost, trpí nevhodným intervalem i šíří, v jaké je Gilroy spojuje. Což zapříčiňuje jen lehkou, leč ve filmu tohoto typu zcela zásadní, letargii.

"Doladit, neopomenout" se ve spletité látce vyplácí

Díky nedokonalosti hlavního plánu je navíc snadné povšimnout si, kolik vedlejších témat zůstalo nevyužito (praktiky nezměrně mocných korporací mohly být popisnější, scén s následky rozehrané špionské partie mohlo být více atd.). Syndromem „letmého nakousnutí bez řádného dotažení" zčásti trpí i o mnoho zajímavější osobní linka, jejíž vývin a dopad zamilovanosti na jejich promyšlenou akci by měly diváka zajímat nejvíce.

Gilroy měl k dispozici výborné duo herců, mezi nimiž to v případě nutnosti jaksepatří jiskří, i dostatek vybroušených dialogů a slovních výměn, o jasné výhře však lze mluvit stěží. Nevadil by ani tak nedostatek prostoru (upřímné herecké projevy koneckonců nechybí), jako spíše neobratné zacházení s mnohoznačností postav a jejich „upřímností". Nikdy si totiž nemůžete být jisti, zda postavy opravdu dávají své srdce všanc, nebo jde o perfektně sehraný part vysloužilého špiona - ve zdejším podání se bohužel záměr nešťastně a bolestně často míjí účinkem.

Verdikt

Ve výsledku (ač řemeslně kvalitní) film není ani do puntíku promyšlenou jednohubkou či sondou do hlav zamilovaných a permanentně podezřívavých agentů - je obsahem i kvalitou na půli cesty. V polofunkčním žánrovém chameleonovi tak nedosáhnete v závěru pocitu blaženosti nad skvěle sehranou šachovou partií (jejíž výhra znamená tučný zisk a pocit přechytračení) ani pochopení hlavních postav a jejich horko těžko vybudované důvěry(?). Přijde jen mírné zklamání nad tím, jak polovičatý výsledek vzešel z originálně načrtnutého námětu.

Hodnocení: 6/10

autor: Jan Mazanec