Gorilla.cz - vše o filmu a televizi.

Recenze: Gran Torino - Clint Eastwood se opět překonal

Co dokázala žijící filmová ikona vyždímat ze svého posledního malého filmu?

Hrstka Hmongů, dva domy, jeden Ford Gran Torino. Tyhle propriety stačily Clintu Eastwoodovi k tomu, aby natočil svůj další film, ve kterém se mohl opět vydat na trochu osobnější půdu. Nejen filmová legenda, ale nyní už i uznávaný filmový tvůrce, se nebojí servírovat výpravný válečný film, autentické dobové drama nebo klasický western, čas od času si však odskočí k látce, která je jeho srdci bližší.

V Bílém lovci, černém srdci proto rozebíral despotické režiséry zlatého věku Hollywoodu, v Nesmiřitelných demýtizoval zažitý filmový pohled na Divoký západ a v Gran Torinu se vydává ještě o krok dál. Kam přesně? K sobě samému.

Veterán vs. ti, co nemají šanci

Postavy, které Clint Eastwood ztvárnil během posledních 40 let, jsou tu vtěsnány do veterána Walta Kowalskiho, který má rád svého psa, svou pušku a svůj klid. Jeho dva synové, s nimiž si nikdy nebyl moc blízký, už mají dávno vlastní rodiny, žena mu právě zemřela a stará se už jen o tmavě zelené Gran Torino ve své garáži.

Jeho prosluněné odpolední siesty na pivem dobře zásobené verandě ale brzy vezmou za své, protože se do vedlejšího domu nastěhuje „banda žluťáků", což nikdy neznačí nic dobrého. Stačí jeden pokus o krádež jeho plechového miláčka a Walt se ocitá v místě, které se mu příliš nezamlouvá - mezi poklidným sousedstvím a gangem, jenž se nějakého toho hluku určitě nezalekne.

Vím, kdo jsem, a nebojím se to použít

Přijde vám to jako klasická zápletka filmu s Clintem? Nejste sami. Walt Kowalski může na první pohled vypadat jako další osamělý mstitel s ostře nabitou zbraní, co nemá rád menšiny a v mžiku likviduje padouchy. Jenže tohle je jen špička ledovce a výchozí pozice Gran Torina. Clintova postava je tentokrát hlubší než Mariánský příkop a jsou na ní vidět všechny životní šrámy a zkušenosti. Pointa je ale v tom, že se jim daří vyplouvat na povrch.

Ať už Walt rozdává životní moudra nebo si uvědomuje, že jeho noví sousedé možná nejsou jen banda neznabohů hodná zatracení, visíte na jeho slovech a výrazu každičkou vteřinu. Je totiž ohromně patrné, jakým krokem kupředu je Walt oproti Harrymu Callahanovi nebo „muži beze jména", kteří si vydobyli slávu tím, že takřka bezhlavě stáli za svými předpotopními principy.

Dva Clintové jako jeden muž

Může za to jednak scénář, do kterého je vše vepsáno nevtíravě a s velkým citem pro vyhýbání se nějakému podbízení, ale především samotný Clint, ať už jako herec nebo jako režisér. Před kamerou hlavně budí respekt i s blížící se osmdesátkou a perfektně hraje pokrokovější verzi svých starších já, za ní potom svým osobitě neosobitým stylem prezentuje za ty nesčetné roky nasbírané zkušenosti.

Nakolik se může stát, že Gran Torino táhne kupředu Clint-herec, je to spíš Clint-režisér, kdo určuje tempo a vyzdvihuje tenhle příběh o jednom nevrlém důchodci na úroveň, kterou od něj čekal asi málokdo. Je tu nenápadně vygradovaný velký dramatický oblouk a nechybí tuny a tuny neodolatelných hlášek, ale především se všude po stranách schovávají drobné nuance, jejichž tíha postrkuje Gran Torino do ranku jedinečného filmového zážitku.

Film, který je nutné vidět?

Tenhle zdánlivě pomalý film totiž ani na vteřinu nenudí, zdatně se probíjí pár nutnými klišé a když začne v závěru přepínat do dramatičtější a emocionálně vyhrocenější polohy, nepotřebuje k tomu žádné berličky. Stačí, když si Clint otevře pivo, od srdce promluví o tom, jak vidí svoje působení na tomhle světě, a vy prostě víte, že byste vlastně chtěli být jako on.

Nechci vám tu Gran Torino prezentovat jako „ultimátní filmovou pecku", kterou musíte vidět stůj co stůj, ale spíš jako film, ve kterém je nádherně shrnutá jedna filmová éra a může být při své nenápadnosti za pár let mnohem hodnotnějším dílem, než kdejaký vycizelovaný blockbuster či oscarová sázka na jistotu. Nese totiž jednoduché poselství, dokáže ho bezchybně prodat a nesnaží se přitom vetřít nikam, kam nepatří. O kolika filmech z posledních let tohle můžete říct?

Hodnocení: 10/10

autor: Karel Ryška