Gorilla.cz - vše o filmu a televizi.

Recenze: Nezvaný host - Minimalistický klenot z loňských Varů

Příběh o stárnoucím učiteli, nalézajícím přátelství, krásu hudby i novou chuť do života, není ani zbla tak omšelý, jak zní.

„Co se v mládí nenaučíš, ve stáří jen těžko najdeš" říká si zřejmě šedesátiletý univerzitní profesor Walter poté, co jej již pátý učitel hry na piano nedokáže nic naučit. Bohužel jde jen o jeden střípek Walterova trápení, jež by se nejlépe dalo pojmenovat jako životní letargie. Za léta učitelské praxe ztratil i poslední zbytek zájmu o svou práci, nemá žádné skutečné přátele a vlastně ani skutečné zájmy. Navenek spokojený a zaneprázdněný, tak jak si jej okolí přeje vidět, uvnitř však zoufale prázdný a (nejen) stářím opuštěný.

Více než blesk z nebe jej proto zasáhne cesta z Connecticutu do nepoužívaného bytu v New Yorku, kde se mezitím usadila dvojice squatterů. Ti boří předsudky o přistěhovalcích, když se slušně odeberou na odchod, ačkoliv nemají kam jít. A právě tehdy se ve strádajícím Walterovi něco zlomí, poruší bariéru očekávaných lidských reakcí. Dvojice se mu zželí a nechá je k sobě nastěhovat, dokud si něco nenajdou. Podivná a pro někoho možná podezřelá situace nakonec vyklíčí přes spřízněnost k hudbě v docela normální přátelství.

Vratné lahve do koše, Nezvaný host do domu

Znovunalezení chuti do života, vyrovnání se se stářím a postupné odhalování dávno ukrytých lidských vlastností je nicméně jen polovinou mistrovsky vystavěného příběhu, o té druhé ale raději pomlčím. I bez dalšího prozrazování děje je těžký úděl a břímě recenzenta, nakolik popustit uzdu nadšení a vhodně vybírat superlativy v případě natolik okouzlujícího filmu, jakým Nezvaný host je. Je ale natolik výjimečný, že snese nějaká ta přehnaná očekávání? Věřím, že ano.

Kdo viděl předchozí snímek scenáristy, režiséra, ale i herce Thomase McCarthyho Přednosta, pravděpodobně ví, do čeho jde. Já jsem si tento rest zatím neodškrtl, ale dle dostupných informací bych sázel na komorní film, do mrtě a dokonale rozebírající hrstku (zato o mnoho podstatnějších) témat, jež si předsevzal. Otevřenost tvůrce, přirozené postavy představované ještě přirozenější herci a umíněná pečlivost, co se týče většiny složek filmu. Nevím, nakolik to platí o Přednostovi, ale na Nezvaného hosta se to dá aplikovat zrovna tak.

Osvěžující sprcha orientální hudbou i neobvyklým přístupem

Předně je radost vidět snímek, který neužívá žádné z dostupných interpretací daného tématu (v tomto případě stáří a nový elán do života) a podává jej rovným dílem neotřele i nenápadně. McCarthy s radostí a umem podchycuje a posléze vyzdvihuje podstatné, ale za normálních okolností nepostřehnutelné momenty. V tomto případě stále výraznější projevy Walterovy nepředvídavé osobnosti, stereotypu i strachu a jejich následné narušování a vývin. Skromně posázené emoce jsou tím zachyceny s až perfekcionistickou přesností.

Nezvaný host se tak postupně zadrhává pod nehty, vyvaruje se laciné hry na efekt a nelze jej označit typickými přívlastky, v subžánru užívaných - „hřejivý", „sladký", „hořký" ani „hořkosladký". Takový film opravdu není (občasný humor, dokonce na Walterův účet, se ve filmu sice vyskytuje, ale nijak jej nepoškozuje, ba naopak). Je mnohem upřímnější a nesvádí ke zbytečným očekáváním, resp. nesměřuje k cílené pointě schůdnými cestami, nýbrž velice nenápadnými, takřka nepostřehnutelnými oklikami. Divákovi se najednou dostává zářného pocitu, že poselství z filmu vyplynulo přirozenou cestou, nikoliv za asistence jakéhokoliv tvůrce.

Maximální minimalismus kam se podíváš

Druhé poselství a vedlejší linie s ním spojená, kteréžto z pochopitelných důvodů nechci prozrazovat, pasuje do celku s až chirurgickou přesností a není to tedy tak, že by McCarthy k ušetření času spojil dvě látky v jednu. S druhou linií souvisí i několik mrazivějších momentů, přirozeně vyplynuvších z předchozí pohody, ten nejzásadnější je nicméně opět svázán s osobou a rozvojem Waltera.

Odtajnění jeho vnitřního rozporu je vyřčeno jen kraťoučkým monologem, v ten jeden jediný moment však vypovídá naprosto vše. Díky svému odevzdanému představiteli Richardu Jenkinsovi, zaslouženě nominovanému na Oscara, je skoro k nepoznání, zda nasloucháme strádající postavě, nebo herci přemítajícímu o své práci (stěží v jeho filmografii nalézt zapamatování hodnou roli ) - moudří vědí.

A stejně jako si Jenkins vystačil více s gesty a mimikou než slovy, prosperuje i zbytek filmu díky minimalistickým prostředkům, dosahujících zcela opačného maximálního účinku. Teprve po jeho skončení a následné cestě ze sálu vám začne docházet, jak malými vjemy dokázal McCarthy dosáhnout tak velkého dopadu a jak přesný byl jeho odhad, co se týče popuštění režijní uzdy i nemalého prostoru pro divákovu představivost.

Verdikt

Nezvaný host není přímo desítkovou záležitostí, která padne každému do noty, ale vybraným fajnšmekrům, prahnoucím po jedinečném zážitku, bude šmakovat bez šance na přejedení. Vám, kteří váháte, doporučuji odhodlat se k risku. Aniž bych byl s filmem dříve obeznámen, uzmul jsem na loňském festivalu ve Varech lístek 20 minut před začátkem a z nejistého úlovku se nakonec stal největší zážitek desetidenního maratonu. Nebojte se neznámého a na Nezvaného hosta se mrkněte. Případné squattery při návratu z kina domů však pro jistotu vyhoďte.

Hodnocení: 9/10

autor: Jan Mazanec