Gorilla.cz - vše o filmu a televizi.

Recenze: Noc patří nám - Phoenix a Wahlberg na opačných stranách zákona

Představitel Johnnyho Cashe v pasti mezi dvěma rodinami a jednou ženou.

Bobby Green (Joaquin Phoenix) je mladý úspěšný muž s mimořádně sexy přítelkyní (Eva Mendes). Jeho život je jeden velký mejdan, kde o nějaké to géčko nebo lajnu není žádná nouze. Je totiž rok 1988 a on vede veliký night club v centru Brooklynu, který patří starému panu Bušajevovi. Ten si ale spokojeně obchoduje s kožichy a Bobbyho, jehož bere jako vlastního syna, nechává dělat jeho práci a plánuje, že mu přenechá fungl nový klub na samotném Manhattanu. Bobby má ale také tajemství, jehož provalení by mohlo znamenat ztrátu místa a spoustu nepříjemností - pochází z policejní rodiny Grusinských a jeho bratr Joseph (Mark Wahlberg) i otec Albert (Robert Duvall) jsou policisté tělem i duší. Jenže když Joe vtrhne do Bobbyho klubu a šlápne na kuří oko Vadimu Nezhinskimu, místnímu štamgastovi a nebezpečnému drogovému dealerovi, začnou se dít věci a Bobby se bude muset rozhodnout, kde bude v budoucnu jeho místo a co je schopen obětovat, aby zachránil svoji rodinu a dívku svých snů.

Nýmand vs. Scorsese

Noc patří nám je mix kriminálního retra a psychologického dramatu, které si napsal a natočil režisér James Gray, který má dosud na svém kontě jen Malou Oděsu s Timem Rothem a Temná zákoutí, v nichž objevil kouzlo herecké kombinace pánů Wahlberga a Phoenixe. Tématem, prostředím, atp. připomíná velmi nedávného Amerického gangstera, mnohem blíže má ale k oscarové (a dle mého značně přeceněné) Skryté identitě samotného Marty Scorseseho, přičemž nutno podotknout, že nad ním vyhrává snad ve všech představitelných aspektech.

Ve vší přirozenosti

Důvodů je hned několik. Tím prvním je bezesporu kvalitní (i když nikterak strhující) scénář. Gray dovede velmi šikovně hrotit situace, aniž by sklouzával k samoúčelnosti, vyhýbá se logickým škobrtům (a nebo je velmi šikovně maskuje) a prezentuje přiměřené množství přirozených postav, které diváka zajímají, což dnes zdaleka není samozřejmé a kupříkladu právě v Martyho Skryté identitě směřovaly tímto směrem mnohé mé výtky. Přirozeně a kvalitně napsané postavy si ovšem žádají schopné herecké představitele a zde se na chvilku zastavím.

Není Phoenix jako Duvall

Nevím totiž, nakolik byl dobrý nápad obsadit do hlavní role právě Joaquina Phoenixe. Nic proti němu, herec je to dobrý (alespoň z toho mála, co jsem s ním měl možnost vidět, kupříkladu v Shyamalanových Znameních je skvělý), z nějakého důvodu si ale v Noci vybral svoji slabší chvilku. Působí nepřirozeně, vyloženě nesympaticky a nepříjemně (a ano, mohli bychom vést debaty o tom, zda to patří k roli) a jeho projevování emocí (ať už šlo o zaujatost hovorem, brekot nebo o zhulenecký smích) je značně afektované. Uvidíme na podruhé, když už budu vědět, co od něj mám čekat, třeba do toho proniknu, na poprvé se mi to ale v žádném případě nepodařilo.

Zamrzí to o to víc, když má člověk možnost vidět doslova oscarové výkony všech tří zbylých velkých jmen. Mark Wahlberg je ztělesněním přirozenosti a je škoda, že nemá více prostoru, čistota jeho projevu je zřejmá právě v bratrských scénách, kde Phoenixe s přehledem přehrává. Robert Duvall (držitel Oscara za film Tender Mercies) se během své dlouhé herecké kariéry vypracoval do oné pozice, kdy prostě stačí, aby BYL. Jeho samozřejmost je až odzbrojující a jeho charisma na dnešní herecké poměry prakticky unikátní. No a nakonec také Eva Mendes, pro kterou jsem měl vždycky slabost. Přestože značnou část filmu probrečí a většina jejích scén spočívá především v konejšení Bobbyho (v různých polohách), vždy je přirozená a uhrančivá. Hned v její první scéně si ji prostě zamilujete, to mi věřte.

Žádnej spěch

Ještě v něčem ale film vyniká, a to svým technickým zpracováním. Je to takové ... Hypnotické. Podobně jako tomu bylo u Mého druhého já, je i Noc vítězstvím poctivé pozvolné filmařiny. Ačkoliv se při bezprostředním sledování občas neubráníte dojmu, že třeba zrovna tahle scéna mohla být tak o minutu kratší (viz záběr, kde se Bobby hrabe z vyslýchací místnosti a trvá mu to bezmála 30 vteřin), a jakkoliv byl právě toto důvod, proč jsem chtěl dát původně filmu nižší hodnocení, ve výsledku je především takto zvolená forma skutečným důvodem intenzivního zážitku a hutné atmosféry, která dozrává stejně pozvolna, ale o to intenzivněji, jako je prezentována. Gray (a jeho kameraman) dovede natočit scény a dokonce jednotlivé záběry, kvůli kterým budete chtít zastavit film a podívat se na ně ještě jednou (viz pád z okna, nebo veskrze brilantní automobilová honička, která se nepodobá ničemu, co jsem až dosud měl možnost vidět) a vůbec přitom nevadí, že film vlastně postrádá jakoukoliv akci (ta se objeví až na konci a je - jak jinak - úžasně pomalá).

Verdikt

Noc patří nám je krásným příkladem poctivé a neodfláknuté filmařiny a vůbec nevadí, že je to tak trošku policejní agitka. Nespoléhá na divoké střihy a množství postav, a servíruje staromódně natočený a jednoduchý, přitom však zajímavý a napínavý příběh, ve kterém se budete orientovat a užijete si ho. Audiovizuální složka je taktéž kvalitní a herecké výkony jsou až na vágního Phoenixe strhující (v případě Evy Mendes navíc mimořádně sexy). Bezprostředně po shlédnutí jsem chtěl dát 7 bodů, film však dozrává a s dvoutýdenním odstupem nemám problém napařit z fleku 8 čísel. Rozhodně stojí za pozornost a i když doma v obýváků zafunguje stejně, zajděte si na něj do kina a to z jednoho prostého důvodu: zaslouží si to. V Cannes lidé tleskali ve stoje.

Hodnocení: 8/10

P.S.

Jako bod k dobru beru i krásně dvojsmyslný název, který po odhalení jednoho z možných, (nebo také jediného možného) významů hned na začátku filmu představuje pro diváka stejné dilema, s jakým se potýká hlavní hrdina.

Podobné filmy: Skrytá identita 6/10, Americký gangster 9/10, Starsky & Hutch 8/10, Východní přísliby 9/10, 4 bratři 9/10, Mé druhé já 8/10

Noc patří nám / We Own the Night
Krimi, Psychologický, Drama
USA, 2007, 117 min.
Režie: James Gray
Hudba: Wojciech Kilar
Hrají: Joaquin Phoenix, Mark Wahlberg, Robert Duvall, Eva Mendes, Alex Veadov, Moni Moshonov

autor: gr8escaper